na šest tisíc slinivek břišních, tisíce plic, jazyků, vše nezřídka v kombinacích.
Na pořad transplantací se dostávají střeva i části mozku, ba i úvahy o mozku celém. O transplantacích kostní dřeně a pupečníkové krve (ta zachraňuje lidi a především děti s některými poruchami imunity) ani nemluvě.
Technika transplantačních výkonů je dnes až na výjimky rutinní záležitostí. A daleko lépe než v minulosti se s pomocí podstatně přesnějšího vytypovávání vhodných dárců a příjemců a s novými, úžeji cílenými léky daří zvládat „nepřijetí“ orgánu u pacientů. A tak lidé s transplantovanými orgány už nepřežívají pouze týdny a měsíce, ale mnozí z nich v dobré kondici a při plné aktivitě řadu desetiletí.
Kromě Spojených států, které jsou v transplantacích orgánů od počátku jednoznačně na prvním místě pomyslného kvantitativního i kvalitativního žebříčku, se světovou transplantační mocností stal například Izrael.
V Evropě pak po postsovětském útlumu v Rusku disponuje špičkovou úrovní transplantací nejen většina velkých (Francie, Německo, Británie), ale i menších zemí Evropské unie (Itálie, Švédsko). A mezi nejlepší Evropany se tradičně řadí také Česká republika.
Nicméně jak ve světě, tak především v Evropě lze v posledních letech hovořit o určité stagnaci. Ta je dána především nedostatkem vhodných dárců lidských orgánů a tkání.
Při zlepšených možnostech medicíny totiž objektivně stoupá počet těch, jejichž zdravotní problémy lze řešit transplantací, zatímco naopak ubývá těch, kteří „zemřou“ v takovém věku a zdravotním stavu, aby jejich orgány byly „použitelné“.
Nadto ve světě přitvrzuje legislativa. A to dokonce ve více směrech. Ne že by snad vedle Spojených států a Velké Británie přibyly ve světě země, kde člověk musí s posmrtným odběrem orgánů vyjádřit jasný souhlas za života.
Například ve většině zemí EU (především Francie, Belgie, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Finsko) dál platí - stejně jako zatím u nás a na Slovensku - princip předpokládaného souhlasu (to znamená, že nevyjádřil-li zesnulý za života jasný nesouhlas s odnětím orgánů v případě smrti, mohou je lékaři používat).
Dále jde o zpřísnění pravidel pro odnímání a přenos orgánů (například od roku 1997 tak tomu je v Německu). A hlavně jde o celosvětový boj proti ilegálnímu obchodu s lidskými orgány a tkáněmi. Ten kvete především v chudých zemích a v oblastech Latinské Ameriky. Největší skandály zažily Kolumbie a Brazílie.
A vzdor zákonnému zákazu obchodovat s lidskými tkáněmi a orgány zřejmě i v Číně, odkud údajně byly a možná dodnes jsou prodávány i orgány popravených osob. Ostatně, v roce 1998 zažila obrovský skandál i Itálie, kde byla odhalena internetová síť obchodníků s lidskými orgány. Kupříkladu ledvina se nabízela za 30 tisíc marek.
„Cílem medicíny není zabránit smrti, ale přispět ke zkvalitnění života pacientů,“ prohlásil kdysi profesor Christian Barnard. A jen málo-která skutečně civilizovaná země je v novém miléniu ochotna činit to tak zavrženíhodným způsobem.
Svět se po částečně „slepé uličce“ s transplantací orgánů zvířat - které znamenají obrovské riziko nákazy člověka neobvyklými chorobami a nejsou pro moderní lidstvo zvlášť etické - soustřeďuje na vývoj orgánů umělých. Miniaturizace a komputerizace například umožnila, že letos v únoru dostala přední americká firma ABIOMED povolení od federálního Úřadu pro schvalování léčiv a potravin povolení k zahájení klinických testů umělého srdce AbioCor (TM) u prvních pěti pacientů.
Květa Buschová, Hospodářské noviny, 18.5.2001