Transplantace orgánů od živých dárců, kdy rodina, příbuzní nebo přátelé darují nemocnému svůj orgán, ledvinu či štěp jater, je velkou nadějí transplantační medicíny. Proč? A jsme ochotni darovat svůj orgán?
Důvod je jednoznačný: počet mrtvých dárců, z nichž se orgány v České republice v drtivé většině transplantují, v posledních třech letech dramaticky poklesl. Nejvíc transplantací bylo v ČR uskutečněno v roce 1997, a to 612. Loni jich bylo již jen 501. Bylo to dáno tím, že před čtyřmi roky byl i nejvyšší počet zemřelých dárců orgánů - 249, zatímco poslední dva roky vždy jen po 160. Z jednoho dárce se přitom odebírá více orgánů „Pokud chceme, aby ti, kdo čekají například na ledvinu, byli zachráněni, pak jedinou nadějí je podstatně rozšířit transplantace ze živých dárců,“ řekl Právu doktor Štefan Vítko, přednosta pražského transplantačního centra Institutu klinické a experimentální medicíny. Až dosud byly transplantace od živých dárců v ČR vzácností. Možná i v důsledku toho jen loni zemřelo 54 pacientů, kteří čekali na ledvinu a bohužel se jí nedočkali. Nemohli však být zachráněni, kdyby jim lékaři podstatně intenzivněji nabízeli možnost transplantace ledviny od příbuzného? „Je to možné. Nemohu to vyloučit. Ti lidé ale byli na dialýze a zemřeli na infarkt. Kdyby prodělali transplantaci, zřejmě by na infarkt zemřeli také. Příbuzenecké transplantace jsou otázkou etiky a toho, jak se v rodinách nemocného o této možnosti mluví. A také jak lékaři tuto možnost nabízejí,“ řekl Vítko. Podle něho právě tato psychologická složka hraje velkou roli. „Málokdo z nemocných přijde domů a řekne - darujte mi někdo z vás ledvinu. V rodině se také vždy nemusí najít vhodný dárce, protože její členové mohou mít různé nemoci a v takovém případě nelze orgán darovat,“ uvedl Vítko. Doktor Pavel Bártík, klinický psycholog, se domnívá, že překonat psychologickou bariéru rozhodování, zda darovat orgán, či ne, bude v rozšíření programu příbuzenecké transplantace to nejdůležitější. „Ono je opravdu velmi, velmi těžké rozhodnout se. Každý zvažuje možná rizika, každý chce žít a vidina toho, že by neměl jednu ledvinu, může svazovat ústa.“ Doktor Vítko ale soudí, že pokud neprolomíme tuto psychologickou bariéru, nedostaneme se v dárcovství dál. „Je to do značné míry otázka informovanosti. Lékaři, pokud mají takového nemocného už v okresní nemocnici, by s ním tuto možnost měli prodiskutovat. Trpělivě mu vysvětlovat její výhody. Nařizovat ale nikomu nic nemůžeme,“ řekl Vítko. Když začínaly transplantace ledvin v České republice, prvních 32 transplantovaných bylo pouze od živých dárců. Postupně se od této metody ustoupilo, protože byl dostatek zemřelých dárců. Nyní však v celém světě počet zemřelých dárců klesá, a tak jedinou nadějí je podstatné rozšíření příbuzenecké transplantace. V ČR loni ale takových transplantací bylo uděláno jen 19, což je 5,4 procenta. Přitom v Evropě je toto procento vyšší a činí 16 a v Norsku dokonce 40 procent. Zákrok není pro dárce nebezpečný. Operace probíhají souběžně a obrovskou výhodou je, že ve sto procentech darovaná ledvina začne okamžitě po našití fungovat, zatímco darovaná ledvina ze zemřelého dárce ve dvou až třech procentech selže a ve 20 procentech začne pracovat až za týden nebo dokonce za 14 dní. Dárce i příjemce jsou pak dlouhou dobu pravidelně lékařsky vyšetřováni. Vítko uvedl, že v USA se před dvěma roky rozjel program od živých cizích dárců ledvin. „Do programu se přihlásilo 117 lidí, z toho 50 se po první informaci již neozvalo, 30 dalších bylo vyřazeno. Dosud proběhlo jen sedm takových transplantací a devět se jich připravuje. Dnešní konference lékařů-nefrologů se má dohodnout na tom, jak postupovat, aby příbuzenecké transplantace byly častější.
Václav Pergl, Právo, 21.6.2001