* Považujete zákon ve formě, v níž jej ministerstvo předkládá vládě, za bezvadný?
Žádný zákon nelze označit za bezvadný. Zákony vznikají jako kompromis mezi mnoha názory. Ministerská verze reflektuje doporučení mezinárodních organizací a je svou koncepcí srovnatelná se stavem řešení této problematiky ve vyspělých evropských zemích. Cenná je v tom, že ochrana práv dárců orgánů i potenciálních příjemců je v rovnováze. Na některé dílčí otázky mám jiný názor, ale to je normální.
* V čem tedy vidíte chyby?
Za chybu bych to neoznačil, ale stále se mi vrací myšlenka, jestli by v zákoně nemělo být zakotveno, že na transplantační léčbu nemají nárok lidé, kteří darování svých orgánů odmítli. Transplantace jsou totiž jednoznačně založeny na solidaritě. Za to, že neodmítáme posmrtné darování svých orgánů, bychom získali „právo“ na to, že nám transplantace bude, kdybychom ji náhodou potřebovali, poskytnuta.
* Co říkáte názorům, že zákon vykazuje velmi malou úctu k dárcům - že je považuje jen za „materiál“?
S tím se vůbec nemohu ztotožnit. Návrh zákona se v celé jedné třetině všech paragrafů zabývá odběry orgánů ze živých i zemřelých dárců a přesně stanovuje podmínky, za kterých se mohou uskutečnit. Vy ale ve svém komentáři z 6. března konstatujete, že „z dárce se v návrhu zákona ve své podstatě stává materiál“. Tuto hrubost nechci komentovat…
* Další námitkou je, že zákon nedostatečně chrání pacienty, že nestanovuje například dostatečná pravidla pro odběry, že je zbytečně jednoduchý…
Nejdříve si vysvětleme pojmy. Pacient je příjemce, dárce je zemřelý. Ochrana příjemců a pravidla pro odběry jsou dvě zcela různé věci. O odběrech jsem se již zmínil. Příjemci by měli být chráněni před rizikem přenosných chorob, a to je zákonem ošetřeno. Předložený návrh zákona je velmi dobrým kompromisem například mezi jednoduchým zákonem rakouským a složitým zákonem německým. Nemyslím si, že je jednoduchý, ale určitě je srozumitelný. To je jeho velkou výhodou, že toto složité téma pojímá tak, aby mu každý porozuměl.
* Pokud nebude existovat prohlášení učiněné za života zemřelého potenciálního dárce o odmítnutí dárcovství, míníte komunikovat s jeho rodinou? Pokud ne, tak proč?
Nikdy jsme komunikaci s blízkými našich dárců neodmítali a neexistuje žádný důvod, proč by tomu mělo být v budoucnu jinak. Sdělení o náhlé smrti blízkého člověka provází téměř vždy pochopitelná velká bouře emocí. Žádat od příbuzných, aby v této situaci okamžitě a racionálně rozhodli o darování orgánu pro někoho cizího, je téměř nelidské. A odložit rozhodnutí na pozdější dobu prostě nejde. Myslím, že příbuzní mají právo se cizím neštěstím nezabývat, když mají svého více než dost. Otázky dárcovství by si měl každý vyřešit za svého života sám, už s ohledem na ty, kteří po nás zůstanou. I proto je princip předpokládaného (nikoliv předběžného) souhlasu, dobrým řešením.
* Souhlasíte s tvrzením, že tělo zemřelého nepatří zdravotnickému zařízení, ale rodině?
O tom, že tělo zemřelého nepatří po smrti zdravotnickému zařízení, není žádného sporu. To snad ani nikdo nikdy netvrdil. Není rovněž pochyb o tom, že s tělem zemřelého se musí zacházet s veškerou úctou a že příbuzní mají právo na jeho pohřbení podle své představy. Vy jste však položila otázku „vlastnictví“. Odpověď na ni je mnohem, mnohem složitější. Znalci práva o tom vedou již desetiletí diskusi. Problémem je pojem „patřit“, „vlastnit“ a z toho vyplývající důsledky. Jistě se mnou souhlasíte, že kdyby šlo o běžné „vlastnictví“, mohla by některá rodina zemřelého třeba podmínit souhlas s odběrem orgánů finanční protihodnotou. Orgány po smrti příbuzného prostě prodat. A věřte mi, že by se mezi námi takoví našli. To jistě nenavrhujete.
Zemské noviny, 13.03.2001