Můžete přiblížit, jaké postavení zaujímá akce v rámci ostatních revmatologických událostí?
Každá z pravidelně konaných konferencí je zaměřena trochu odlišně. Zatímco česko-slovenský sjezd je naplněn většími obsáhlejšími tématy, menší akce jsou proto zaměřeny spíše na vybrané okruhy s důrazem na klinickou praxi. Slapské sympozium je orientováno převážně na rehabilitační, neurologickou a ortopedickou problematiku, Jáchymovským revmatologickým dnům zase dominuje rehabilitačně lázeňská problematika. Třeboňská akce pak cílí na některá aktuální témata. Letos jsme například diskutovali o otázkách entezitid či postavení glukokortikoidů v revmatologii. Tradici zde má také revmatochirurgie. Spolupráce revmatologů a revmatochirurgů je velmi zásadní, a ceníme si proto diskusí, které v Třeboni každoročně probíhají.
Jsou letošní témata – entezitida, osteoporóza u mužů či glukokortikoidová terapie – aktuální? Dochází zde k významnějším změnám?
Ke změnám v diagnostice a léčbě dochází průběžně v celé revmatologii. Mění se evropské doporučené postupy, o kterých je třeba diskutovat a začleňovat pak novinky do národních doporučení. Vezmeme-li si například mužskou osteoporózu, ukazuje se, že je to přehlížené téma – většinou spojované s ženskou populací. Hodnoty kostní hmoty standardizované pro denzitometrické vyšetření se vztahují k ženám, a pro muže tak nejsou příliš aplikovatelné. Entezitida je pak tématem, které tu dosud nezaznělo. Důvodem bylo také to, že donedávna šlo o obtížně ovlivnitelný aspekt onemocnění, což se však mění s dostupností moderní biologické léčby.
Jeden z odborných bloků se věnoval juvenilní dermatomyozitidě. Změnil se zásadněji přístup k juvenilním formám revmatických onemocnění s příchodem cílené léčby?
Pro juvenilní dermatomyozitidu byly vypracovány doporučené postupy k léčbě a poprvé nám je zde v Třeboni představila prof. Doležalová. Zahrnují nejenom návod, jaké léky použít, ale také všechny diagnostické přístupy a jejich zhodnocení, aby toto velmi závažné onemocnění bylo včas a správně diagnostikováno a adekvátně léčeno. V léčbě juvenilní dermatomyozitidy (a také dospělé formy) jsou biologická léčiva užívána řídce, v podstatě jen „off label“. Jediné klinické hodnocení, provedené s rituximabem (a mimochodem společně na dětské a dospělé populaci), nedosáhlo na primární cíl. Takže zde je biologická léčba užívána poměrně zřídka. Její zavedení do léčení juvenilní chronické artritidy bylo ovšem neméně významným přínosem, stejně tak jako v léčbě dospělých. V rostoucím organismu totiž dochází v důsledku revmatického onemocnění snadněji k viditelnému a celoživotnímu poškození. Uplatnění časné biologické léčby, která zabraňuje progresi onemocnění, by tedy mělo mít výrazný dopad na další život těchto lidí. Byli jsme velmi zvědaví na reálný efekt cílené léčby u pacientů, kteří nyní přecházejí do péče revmatologa pro dospělé. Z diskuse vyplynulo, že očekávaný přínos tu existuje. Nicméně ani tato léčba nefunguje u všech pacientů. Proto se i dnes setkáváme s jedinci, u nichž došlo v rámci zánětlivého procesu k významnému poškození. Stále je potřeba hledat další možné cesty k supresi zánětlivého procesu.
Vraťme se k léčbě glukokortikoidy. Jsou dnes z důvodu dostupné biologické léčby indikovány méně?
To bych neřekl. Alespoň ne na začátku léčby. Výhodou těchto léků je, že působí rychle. Další předností je využití středních dávek krátkodobě, což platí zejména v léčbě revmatoidní artritidy. Uvedené podávání glukokortikoidů s sebou nenese tolik nežádoucích účinků. Neměly by se ale podávat déle než tři měsíce, poté je třeba hledat jinou léčebnou alternativu. Nabízí se možnost kombinací, agresivní léčby, biologické terapie a podobně.
V nelékařské sekci zaznělo několik příspěvků z oblasti fyzioterapie. Mění se s použitím biologické léčby v revmatologii její postavení?
Výzkumy ukázaly, že zejména pohybová terapie je v léčbě revmatických chorob velmi prospěšná. Nemá většinou nežádoucí účinky, není u zanícených kloubů kontraindikována. Dokonce tento zánět pozitivně ovlivňuje, je tedy spíše imunosupresivní než potencující.
Třeboň je lázeňským městem. Jak se díváte na současné využití a efekt balneoterapie v revmatologii?
I zde platí obdobný princip jako v případě pohybové terapie, která je ostatně součástí lázeňské léčby. Balneoterapie je vhodná u pacientů, u nichž došlo k trvalejšímu poškození organismu a kteří potřebují intenzivně rehabilitovat. Také v tomto případě byl prokázán imunosupresivní efekt terapie, stejně jako zlepšení hybnosti, posílení svalstva a další benefity. Lázeňská léčba je však určena pro chronické stavy, zatímco v akutní fázi revmatického onemocnění je kontraindikována.
V rámci akce byla představena nová publikace Revmatologie v obrazech. Na snímku autorka knihy Marta Olejárová, Jiří Vencovský a Andrea Skálová (Medical Services) při křtu knihy.