KomentářZdraví.Euro.cz
Zatímco před rokem bylo jméno lidoveckého poslance Ludvíka Hovorky známé málokomu, dnes je z něj výrazná sněmovní figura se speciálním režimem „péče“ ze strany koalice i opozice.
„Rebel“ Hovorka se do povědomí veřejnosti asi nejvýrazněji zapsal svými výhradami vůči poplatkům, kvůli nimž jako jediný koaliční poslanec loni v létě nepodpořil vládní reformu financí. Dnes ovšem ponecháme stranou akademické spory, zda (a pro které skupiny obyvatel) jsou poplatky nehumánní a zda má lepší recept na reformu stávající koalice, nebo opozice. Zajímavá je totiž celková pozice Ludvíka Hovorky, kterou si „dobyl“ díky permanentnímu torpédování všeho, co vyjde ze zdravotnické dílny koalice, k níž patří.
Smrtící polibek levice
V silně polarizované české politice se zatím stále nenosí zastávat smířlivé postoje, být otevřený široké diskusi, hledat společné body, snažit se alespoň o částečný konsensus a hlavně mít na paměti pokud možno dlouhodobý prospěch občanů z přijímaných kroků.
Místo toho vypadá (alespoň pro nezúčastněného diváka) obraz české politiky jako rejdiště různých zájmových skupinek, lobby a jimi ovládaných nesmiřitelných politických partiček ve stylu „my kluci, co spolu mluvíme“ a „ti druzí“.
Ludvík Hovorka si v tomto prostředí svým radikálním (až dosud celkem konzistentním) přístupem trochu naběhl.
Popsané klima a mantinely fungování na politické scéně totiž vedou k tomu, že jakékoli opuštění paluby „kluků, co spolu mluví“ automaticky znamená vběhnout do náručí „těch druhých“. Když si to personifikujeme – ukázat záda Tomáši Julínkovi je ekvivalentní automatickému objetí a polibku od Davida Ratha, Vladimíra Drymla, ale třeba i České lékařské komory, odborů či Svazu pacientů. Těžko říci, zda zrovna tohle Ludvík Hovorka zamýšlel, v očích jeho koaličních druhů mu to však vyjednávací pozici pro jím navrhované změny asi dvakrát neusnadnilo.
Opozice si naopak může mnout ruce. Cokoli, co alespoň trochu pomůže oslabit či rozklížit koalici, je voda na její mlýn. Z tohoto pohledu vypadá role poslance Hovorky trochu smutně. Jako by si ČSSD řekla oko za oko, zub za zub, přeběhlík za přeběhlíka. Ludvík Hovorka sice zatím nedosáhl úrovně kolegů Pohanky, Melčáka či Snítilého a nemůže být označován za klasického „přeběhlíka“, jeho domovská KDU-ČSL (už jen díky své pozici na politické scéně) také nebývá tak horkokrevná v otázce okamžitého vylučování, ale co není, může být. Levice může cítit zadostiučinění, že „těm druhým“ také někoho přetáhla, alespoň pro důležitou otázku zdravotnictví.
Komora nabíjí ostrými
Nejvíc kontroverzí ovšem vzbuzuje asi fakt, že tyto „hrátky o Hovorku“ se neodehrávají pouze mezi poslanci, ale že se do nich poměrně otevřeně zapojily i další zájmové skupiny. Samozřejmě takové, které se současnou vládnoucí garniturou příliš nenacházejí společnou řeč, například právě ČLK.
Informace, že Hovorka podal při projednávání zákona pozměňovací návrh, který v souladu s přáním ČLK a oproti ministerskému návrhu posiluje roli komory, působí opravdu divně. Koaliční poslanec plnící (jako jediný) navzdory vládní koncepci zadání komory? Člověk si pod tím tak trochu představí trucovité okopávání ministerských lýtek.
Kouzelný je komentář zúčastněných k tomuto kroku: Hovorka tvrdí, že ke schůzkám s vedením komory prý došlo, protože v zásadních otázkách považoval za nutné slyšet stanovisko subjektů, kterých se zákon týká. Komora zase skrz svého mluvčího Michala Sojku praví, že Hovorka si „některé naše návrhy osvojil a podal“.
Z logiky věci dále vyplývá, že komora nabila Hovorkovi „ostrými“ v otázce vzdělávání nejen proti ministerstvu, ale třeba i proti fakultám a odborným společnostem, se kterými prý ministr Julínek svůj návrh vyjednal a dohodl.
Začíná to zase připomínat staré dobré „alle gegen alle“. „Pan Hovorka při jednání s ministrem i našimi úředníky potvrdil, že s tím nebude mít problém, přesto své návrhy předložil,“ zlobí se ministerstvo ústy svého mluvčího Tomáše Cikrta. Ludvík Hovorka tedy vše ještě jednou zkonzultoval, tentokrát s děkany, kteří mu potvrdili, že dohoda s ministerstvem je v pořádku, a nakonec sám ustoupil.
Hon na Hovorku
Ve skrytu duše věřím, že Ludvík Hovorka to s námi občany, pacienty i lékaři, myslí dobře. Nějak si ale nejsem jistý, jestli tou nejšťastnější cestou k prosazení vlastních nápadů je stát se trojským koněm či pátou kolonou ČSSD a ČLK, navíc ve chvíli, kdy je s řadou svých návrhů v rámci koalice zcela osamocen. Že by si v hodině dvanácté uvědomil past, do které by se mohl dostat, a raději vycouval?
Svým tanečky však nyní voličům i politickým partnerům vyslal dva protichůdné signály: Za prvé, že silně popřává sluchu různým zájmovým skupinám (komora, vysoké školy, příště možná Svaz pacientů, který si už prý také „brousí zuby“), jejichž návrhy si posléze občas „osvojuje“, třeba i navzdory celé koalici.
Za druhé, že stejně nelze úplně zaručit, ke kterému z postojů a „rozumně znějících návrhů“ se nakonec přikloní. Úskalí tohoto politického stylu známe z vlastní historie („sám jako ten kůl v plotě“) i z pohádek („o dědečkovi, který vybíral, až přebral“).
Martin Čermák, Zdravotnictví a medicína
