Počátkem listopadu jsem se zúčastnila zajímavé diskuse, točící se kolem notoricky známého, ale stále neřešeného problému našeho zdravotnictví: onkologičtí a jinak vážně nemocní pacienti sice dostávají slušnou péči v podobě léků, chirurgických zásahů, chemoterapií, ozařování a tak dále, ale psychosociální péče za tím vším citelně pokulhává.
V diskusi vystoupila velice přesvědčivým způsobem Pavla Tichá, zakladatelka pacientského sdružení Amelie, které usiluje tuto mezeru v péči o pacienty vyplnit. Důležitost psychické podpory poznala na vlastní kůži.
Sama bojovala s rakovinou prsu, její stav byl zpočátku diagnostikovaný jako téměř beznadějný. Jakmile se trochu zotavila, začala pomáhat dalším pacientům s podobným osudem. Poznala totiž, že v okamžiku, kdy se dozvíte šokující diagnózu a zhroutí se vám celý svět, potřebujete nutně někoho, kdo by s vámi probral vaši situaci, informoval vás o další léčbě a prognóze onemocnění, a komu byste se mohli docela jednoduše vypovídat.
Tohoto úkolu by se měl zčásti zhostit lékař zčásti psycholog přítomný ve zdravotnickém zařízení, ale částečně tady bude vždy prostor po pacientská sdružení, která mohou „nováčkům mezi pacienty“ přispět svými vlastními zkušenostmi.
V centrech Amelie najdou pacienti a jejich blízcí psychologickou, psychoterapeutickou a sociální pomoc, ale také mohou aktivně měnit svůj životní styl (běží tu například kurzy jógy a zdravé výživy), nebo se věnovat radostným aktivitám stimulujícím pozitivní pohled na život (mohou si například zazpívat s Antonií z Yellow Sisters).
Amelie a další pacientská sdružení nechtějí brojit proti lékařům a proti současným „odcizeným“ praktikám zdravotníků. Jdou na to z druhého konce - hledají mezi lékaři spřízněné duše, kterým jde o totéž.
Jednou z nich je primářka Alexandra Aschermannová, ředitelka Institutu onkologie a rehabilitace na Pleši, která v diskusi zdůraznila, že o psychosomatických souvislostech nemocí vůbec nepochybuje: je důležité, jak pacienti svoji chorobu prožívají, a jejich aktivní postoj určitě pomáhá, aby ji lépe zvládali.
Také docentka Petra Tesařová z 1. LFUKaFVNPraha 2 potvrdila, že psychika pacienta souvisí s jeho zdravotním stavem zcela zásadně. Uvědomuje si ovšem, že zatím není vymyšlen optimální návod na to, jak by toto psychické ošetření mělo vypadat.
Lékařům i laikům je jasné, že současná situace ve zdravotnictví velkým zlepšením v tomto směru nepřeje. Všichni víme o nedostatku zdravotnického personálu, o jeho nízkých platech, o přetížení lékařů administrativou i příliš velkými počty pacientů, které musí během pracovního dne vyšetřit.
Navíc neexistuje způsob, jak měřit kvalitu psychologické péče a úroveň chování zdravotnického personálu. Z debaty však vyplynulo, že by se problém dal řešit systémově, v rámci právě probíhající reformy zdravotnictví. Bodové hodnocení zdravotnických úkolů nepřeje psychologii, laicky řečeno - vyšetření nějakým přístrojem je vždycky ohodnoceno lépe než nějaké popovídání, pohovor, tyto věci jako by byly „nehmatatelné“, špatně definovatelné.
Ale jednu věc by šlo napravit snadno: onkologičtí pacienti totiž nespadají do oficiálních škatulek zdravotně ani psychicky postižených. Pak je těžké žádat pro ně o granty nebo o jinou podporu.
Přitom by stačilo zavést samostatnou kategorii onkologicky nemocných, kteří by měli automaticky nárok na psychoterapeutickou pomoc, pokud by si ji přáli.
Eva Hauserová, Regionální deník
