Stěží najdeme rozvinutou zemi, v níž by se reforma zdravotnictví nestala chronickou nemocí moderní medicíny: sotva se některé reformy zavedou do praxe, volá se po dalším kole.
Náklady stoupají, ale nic je nedokáže zbrzdit. Proč? Jistou roli zde bezpochyby hraje politika. Jenže podstatnějším důvodem je samotná podstata moderní medicíny.
Ve většině rozvinutých zemí roste počet i procentuální podíl starších občanů. A jelikož výdaje na zdravotní péči jsou u občanů starších 65 let přibližně čtyřikrát vyšší než u občanů mladších 65 let, klade stárnoucí populace obrovské nároky na lékařské zdroje.
K tomu je potřeba přičíst neustálé zavádění nových (a obvykle dražších) technologií a zvýšenou poptávku po vysoce kvalitní zdravotní péči. Chceme více, očekáváme více a stěžujeme si, pokud to nedostaneme. A když to dostaneme, rychle zvedneme laťku a chceme ještě více.
| Ať se zdraví zlepší jakkoli, nikdy to nebude stačita vždy se bude žádatdalší pokrok. |
V případě Spojených států je čistým výsledkem to, že se v několika posledních letech průměrné náklady plošně zvyšují o 10 až 15 procent ročně a konce nevidět. Rovněž evropské země čelí silnému tlaku na růst nákladů, což podkopává jejich hýčkaný ideál rovného přístupu ke zdravotní péči.
Finančně přijatelná medicína a rovným přístupem ke zdravotní péči
Je nepravděpodobné, že v budoucnu budou lépe fungovat taková opatření, jako je širší finanční spoluúčast či daňově odpočitatelné položky, privatizace zdravotnické infrastruktury a sestavování pořadníků na zbytné operace a další neurgentní péči.
Nutná je radikální změna ve způsobu nazírání na medicínu a zdravotnictví. Potřebujeme „udržitelnou medicínu“, jež bude finančně přijatelná pro státní zdravotnické systémy a v dlouhodobém měřítku bude poskytovat rovný přístup ke zdravotní péči.
Idea „udržitelnosti“ pochází z ekologismu, který usiluje o ochranu Země a její atmosféry proto, aby se po neomezeně dlouhou dobu udržel lidský život s vysokou kvalitou. Udržitelná medicína vyžaduje přeformulovat představy pokroku, který žene vzhůru náklady na technologie a podněcuje veřejnou poptávku.
Západní představa pokroku uplatněná na medicínu nestanovuje žádné hranice zlepšování zdraví, definovaného jako snížení úmrtnosti a ulehčení od všech zdravotních útrap.
Ať se zdraví zlepší jakkoli, nikdy to nebude stačit a vždy se bude žádat další pokrok. Neomezený pokrok však nelze platit z omezených prostředků.
Dlouhodobá dostupnost a rovný přístup vyžadují omezenou vizi medicíny a zdravotnictví - takovou, která se nesnaží překonat proces stárnutí, smrt a choroby, ale pomáhá vyhnout se předčasné smrti a žít slušný život.
To předpokládá výrazný přesun léčebných prostředků směrem k propagaci zdraví a prevenci nemocí. Na zmapování lidského genomu se vynakládají miliardy dolarů.
Srovnatelné částky musí směřovat také na pochopení a změnu chování, které s nejvyšší pravděpodobností způsobuje choroby.
Proč se téměř všude zvyšuje obezita? Proč tolik lidí i nadále kouří? Proč je tak obtížné přesvědčit dnešní občany, aby cvičili?
Udržitelná medicína vyžaduje porovnání výdajů na zdravotnictví s výdaji na další sociálně významné statky. Ve vyvážené společnosti nemusí být zdravotnictví nejvyšší prioritou.
| Nové technologie by se neměly vpouštět do zdravotnických systémů bez vyzvání. Vlády by za ně měly být ochotny platit jen v případě, že nezvýší podstatným způsobem náklady. |
Často přehlížíme, že na lidské zdraví může mít příznivý vliv vynakládání peněz na záležitosti, které nemají nic společného s přímým poskytováním zdravotní péče: například na vzdělání.
Udržitelná medicína uznává, že součástí jakéhokoli modelu zdravotnictví je a vždy bude přídělový systém. Žádný model nemůže poskytnout každému vše, co potřebuje.
Naše tužby budou vždy přesahovat naše prostředky. Ale abychom byli spravedliví: přídělový systém vyžaduje znalosti a všeobecný souhlas těch, kterých se dotýká.
Jednou z možností je zhodnotit ekonomický dopad zavedení nových technologií, a to dříve, než budou představeny veřejnosti. Medicína založená na důkazech se obvykle zaměřuje pouze na účinnost diagnostických nebo terapeutických procedur.
Pokud farmaceutické společnosti musí testovat nové výrobky na bezpečnost a účinnost, proč se tyto výrobky netestují rovněž na ekonomický dopad na zdravotnictví?
Nové technologie by se neměly vpouštět do zdravotnických systémů bez vyzvání. Vlády by za ně měly být ochotny platit jen v případě, že nezvýší podstatným způsobem náklady.
Ohraničený model medicíny musí přiznat, že stárnutí a smrt je součástí životního cyklu, že to není choroba, jíž se dá předcházet. To je to nejdůležitější. Medicína se musí posunout z orientace na délku života na kvalitu života.
Medicína, která udržuje lidi naživu příliš dlouho, není slušná ani humánní. Můžeme se dožít pětaosmdesáti let, ale dožijeme se jich s chronickými chorobami, které nám budou působit strádání a bolest.
Toto není argument proti pokroku: já mám například radost, že lidé už neumírají ve čtyřiceti letech na neštovice.
Stárnutí a smrt však přesto nakonec zvítězí. S lékařským pokrokem je to jako s průzkumem vesmíru: ať se dostaneme jakkoliv daleko, vždy lze jít ještě dál. U letů do vesmíru vyšly ekonomické limity neomezeného bádání najevo brzy: již žádné procházky po Měsíci. Medicína potřebuje podobnou prozíravost.
Pomalejší technologický pokrok se může zdát vysokou cenou za udržitelné zdravotnictví. Dnešní systémy si žádají vyšší cenu, neboť ohrožují spravedlnost a sociální stabilitu.
Přitom pokroku v medicině lze za posledních sto let připsat jen asi 40 % zlepšení zdravotního stavu: zbytek odráží lepší sociální a ekonomické podmínky.
Tento trend bude pokračovat, i když se technologický pokrok zpomalí, lidé budou téměř jistě žít v budoucnu déle a v pevnějším zdraví než dnes. Takový výsledek by měl být přijatelný pro všechny.
© Project Syndicate, leden 2004
Daniel Callahan je ředitelem Mezinárodního programu Hastingsova centra a členem kolegia Lékařské fakulty na Harvardu. Jeho nejnovější knihou je What Price Better Health? Hazards of the Research Imperative.
Ekonom