Inspirujme se ve Francii, radí ve svém článku (HN 8. října) Jan Procházka a nabízí jako řešení tíživé finanční situace ve zdravotnictví změnu lékové politiky státu. Navrhuje, aby - stejně jako ve Francii - český stát podpořil větší užívání tzv. generických léků (levnějších kopií originálních léčiv, kterým vypršela patentová ochrana). A aby stát zastavil nebo snížil proplácení některých méně účinných léčiv. Ve Francii skutečně stát postupně vyřazuje ze systému hrazení léky se spornou terapeutickou hodnotou a podporuje používání generických léčiv, takže na první pohled jde o logický návrh. Je tu ale několik háčků. Lék, který u jednoho pacienta zabírá, může jinému uškodit, to ví každý dobrý lékař. Totéž platí pro lékovou politiku - univerzální recepty neexistují.
V Evropě zatím není jednotný farmaceutický trh, každá země má odlišný systém zdravotní péče, jiné jsou marže lékárníků a distributorů, jiné je daňové zatížení (v Británii a Irsku se DPH z léků neplatí vůbec!), jiná je struktura spotřeby léčiv a z toho vyplývající rozdíly v konečné ceně léčiv. Výrazné rozdíly jsou i v podílu generických léčiv na celkové spotřebě. A právě Francie (stejně jako např. Belgie, Itálie nebo Španělsko) patří k zemím s velmi nízkým podílem generik - v roce 2001 pouze čtyři procenta trhu ve finančním vyjádření. Průměrný podíl generik v zemích EU je zhruba 15 procent. Není tedy divu, že se regulátoři trhu ve Francii snaží tento poměr změnit.
Jaká je ale situace v České republice? Podíl generik na trhu u nás je zhruba 45 procent, tedy trojnásobně vyšší, než je průměr EU. I země jako Maďarsko nebo Polsko používají méně generických léků. Vysoký podíl vyplývá jednak z historie - do roku 1990 u nás pacienti prakticky k žádným originálním lékům přístup neměli - a dále z nastavení současné lékové politiky: Plně se hradí, a tím i nejvíce předepisuje nejlevnější lék z dané terapeutické skupiny (většinou právě generikum).
Jinými slovy, zatímco se generickým lékům ve Francii nesměle pootevírají vrátka, v České republice jsou už dávno dokořán. Tlak na zvýšení podílu generik u nás by proto mohl vést ke zhoršení kvality zdravotní péče. Není od věci připomenout, že právě zlepšení dostupnosti moderní farmakoterapie přispělo k bezprecedentnímu snížení úmrtnosti na kardiovaskulární nemoci v Česku v průběhu devadesátých let minulého století (o více než 30 procent).
Jiná je otázka, jak dál s platbami pacientů za léky. I zde se situace v evropských zemích liší, ale pokud bychom chtěli srovnávat, zjistíme, že v České republice se proplácí mnohem více léků, než je obvyklé v zemích EU nebo v již zmiňovaném Polsku nebo Maďarsku. Celkový součet doplatků za léky na předpis a plateb za volně prodejné léky u nás představuje přibližně 20 procent celkových nákladů na léky, v Maďarsku je to 35, v Polsku přes 40, průměr EU je přibližně 30 procent (zdroj EFPIA). Z dostupných údajů zdravotních pojišťoven vyplývá, že v roce 2000 proplatily zhruba dvě miliardy korun za volně prodejné léky, tedy léky, které si ve velké většině evropských zemí pacienti platí sami.
Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že zvýšení spoluúčasti pacientů při platbách za léky při dobrém nastavení může představovat významný regulační a motivační prvek. Je ale také stále více patrné, že pro seniory u nás jsou platby za léky stále hůře zvládnutelnou finanční zátěží. Zvýšení spoluúčasti by proto muselo být doprovozeno výrazným posílením kontrolních a koordinačních mechanismů na straně lékaře i zdravotních pojišťoven (aby se zamezilo nadužívání léků) a vytvořením sociální sítě pro občany, kteří si nebudou moci své léky zaplatit. Tady se už ale z roviny odborné dostáváme do roviny politické. A k prosazení uvedených zásad bude zapotřebí široký společenský konsenzus.
Pavol Mazan, Hospodářské noviny, 11.10.2002
Autor je výkonným ředitelem Mezinárodní asociace farmaceutických společností