SUMMARY
The article maps the grooming and nursing uniforms in the Czech Republic and abroad. It presents the definition of the protective clothes, the history of uniforms from the half of the 19th Century, current trends in our country and abroad. The look of the healthcare worker is one of the important factors that influence the development of the nurse - patient relationship and cooperation.
Zeptáme-li se sester, jaká je jejich spokojenost s oblečením, které jim zaměstnavatel poskytuje, dostaneme nejrůznější odpovědi. Některé sestry jsou s oděvem i obuví spokojeny, jiné ne. V posledních letech doznalo pracovní oblečení sester v našich zdravotnických zařízeních podstatných změn, ale stále nedosahuje úrovně, s jakou se můžeme setkat ve zdravotnických zařízeních ve vyspělých zemích.
Tato situace je důsledkem současného postoje některých zaměstnavatelů, kteří výběru oděvů pro sestry nevěnují tolik péče, kolik si tato profese zasluhuje. Nesmíme zapomenout ani na celkovou úpravu sester, která není standardizovaná, a požadavky na celkový vzhled sestry si určuje každé zdravotnické zařízení, popřípadě oddělení samo. Nejen chování, ale i vnější vzhled sestry se významně podílí na utváření důvěrného vztahu nemocných k ošetřovatelskému personálu, neboť stále platí známé rčení, že „šaty dělají člověka“.
Ochranný oděv
Ochranným oděvem se rozumí takové součásti oblečení a výbavy, které musí zaměstnanci při práci používat. Ochranné pomůcky a výbava zdravotníků se liší v souvislosti s typem pracoviště. Ochranný oděv poskytují zaměstnavatelé zdravotnickým pracovníkům zpravidla k ochraně života a zdraví, z důvodů hygienických a protiepidemických, tam, kde hrozí mimořádné znečištění, nebo jako ochranu před nepříznivými vlivy počasí.
O poskytování pracovního oděvu a obuvi rozhoduje výlučně zaměstnavatel, který stanoví i způsob přidělování, čištění a oprav daného materiálu. Na pracovní oděvy a obuv, pokud jsou nad rámec povinného vybavení, může zaměstnavatel zaměstnancům přispívat z fondu kulturních a sociálních potřeb, a to na základě vyhlášky ministerstva financí č. 310/1995 Sb., doplněné vyhláškami č. 167/1997 Sb. a č. 314/1999 Sb.
Při poskytování ochranných oděvů se zaměstnavatelé musí řídit zásadami, které jsou ustanoveny v § 104 zákoníku práce. Na ochranný oděv má zaměstnanec nárok a vzniká mu povinnost jej používat po celou dobu výkonu práce na daných pracovištích. Zaměstnavatel má povinnost zajistit jeho praní, čištění a opravy. Ochranný oděv se zaměstnanci poskytuje pouze pro výkon činností, pro které je nošení ochranného oděvu předepsáno. Nikoli tedy pro osobní potřebu.
Historie
Polovina 19. století je historickým mezníkem rozvoje ošetřovatelského povolání. V této době vzniká vlastní ošetřovatelská profese, charakteristická systematickým vzděláváním sester a zavedením stavovského oděvu – sesterské uniformy. Civilní sestry se v historii začaly oblékat jednotně nejen proto, aby chránily své civilní oblečení, ale také aby hrdě vyjádřily svou stavovskou příslušnost k ošetřovatelské profesi. České sestry začaly nosit první uniformy v roce 1918, kdy vstoupily do praxe první diplomované sestry – absolventky dvouleté Státní ošetřovatelské školy, otevřené v roce 1916.
Používaly se dva typy uniforem: * V klinické praxi se nosily pracovní uniformy, což byly bílé šaty dlouhé až ke kotníkům. K uniformě patřila bílá zástěra, velký bílý skládaný čepec, černé punčochy, černé boty a samozřejmě odznak. * Pro sestry vrchní a představené nebo ke slavnostní příležitosti byla určena jiná uniforma. Jednalo se o tmavé, střízlivé šaty s kulatým tuhým bílým límečkem, k nimž sestry nosily stejný čepec jako k pracovní uniformě v klinické praxi.
Statut zdravotnické školy
Po únoru 1948 byly ošetřovatelské školy zrušeny a namísto nich vznikly školy zdravotnické. V této době byla zrušena tmavá slavnostní uniforma a pláštěnka. Začal se používat odznak „Sloužím zdraví lidu“ a zanikl oficiální titul „Diplomovaná sestra“. Pracovní uniforma se zjednodušila. V délce šatů a zástěr se začal držet krok s módou, zmizely černé punčochy, které nahradily bílé ponožky. Sestry přestal trápit tvrdý bílý límeček.
Na počátku 60. let odložily sestry složitý skládaný čepec, záhy přišla „téčka“, která sestry povinně nosily až do roku 1990. Oblečení sester se začalo pomalu měnit z uniformy na pracovní oděv, což snížilo stavovské povědomí sester, které bylo provázeno, již popsaným hrdým vztahem k ošetřovatelskému povolání.
Současnost
Při hodnocení pracovního oděvu sledujeme především materiál, ze kterého je oděv vyroben, střih a způsob provedení. Materiál by měl vycházet z charakteru práce a kopírovat mikroklimatické podmínky spojené s pracovní zátěží. Na odděleních, kde je vyšší konstantní teplota vzduchu (např. novorozenecká oddělení, oddělení intenzivní péče apod.), by měly být sestrám poskytovány oděvy ze slabších materiálů. Tam, kde teploty kolísají a práce není fyzicky příliš náročná, mohou být použity materiály ze silnějších vláken a zaměstnancům mohou být poskytnuty dodatečné části oděvu (např. vesta, svetr atd.). Vhodný materiál, případně další vrstvy oděvu je třeba řešit zvláště v trojsměnném provozu, kde bývá, v rámci jednotlivých služeb, různá intenzita práce.
Kvalita použitých materiálů má být vyšší než v současnosti nabízený průměr a musí zaručovat maximální prodyšnost, stálost tvaru, zachování střihu a nesmí podporovat hromadění elektrostatického náboje. Použité tkaniny by měly být příjemné na nošení. Výrobce musí umět zaručit počet vyprání oděvu, aniž by došlo ke změně kvality materiálu nebo deformaci střihu. Nelze předpokládat, že všechny oděvy, u nichž je uvedeno zpracování ze 100% bavlny, musí být stejné a skutečně kvalitní. Rozdílnost bavlněných tkanin je poměrně velká a závislá na druhu použité bavlny. Právě v těchto případech by měl mít objednavatel na mysli, že laciné materiály se nemusí vždy vyplatit, a nabídku pokud možno konzultovat s uživatelem (s vrchními, staničními, ale i s řadovými sestrami a dalším personálem na oddělení). S přihlédnutím ke stálému odběru požadovat na dodavateli delší záruční lhůty.
Materiály
Jaké materiály jsou k výrobě oděvů pro zdravotníky používány? Díky svým mechanickým vlastnostem, prodyšnosti a příjemným pocitům při styku s pokožkou získaly největší oblibu tradiční bavlněné tkaniny: kepr (twil), lehčí bavlněné tkaniny, směsné tkaniny, netkané textilie. Při péči o sesterský oděv je důležité dodržování symbolů pro údržbu a ošetřování textilií, které je výrobce povinen uvést na štítku. Na štítku je vyznačena značka výrobce, druh použitého materiálu, velikost, případně rozměry (výška, obvod hrudníku apod.).
Barvy
Výrobci textilních materiálů mají širokou nabídku barevných odstínů. Materiály pro střihové doplňky jsou voleny v komplementárních barevných odstínech, často se jedná o barevné potisky.
Ochranná obuv
Obuv přidělovaná sestrám jako ochranná je trvalým problémem, na kterém se podílí jak zaměstnavatel, tak sami zaměstnanci. Zaměstnavatel poskytuje jen jeden typ pracovní obuvi, který nemůže sledovat různé anatomické odlišnosti nohy – neexistuje univerzální, a přitom ideální bezpečnostní obuv. Také kvalita použitého materiálu a zpracování často neodpovídá zátěži, které jsou boty a nohy zdravotníků během dlouhých směn vystaveny. Výběr obuvi ze strany zaměstnavatele se zpravidla řídí cenou, nikoli kvalitou a komfortem pro uživatele.
Nejčastěji uváděné důvody pro odmítání používání přidělené obuvi: * velká potivost nohou (při použití umělých a neprodyšných materiálů), * otlaky na patní nebo nártní části nohy (nevhodný tvar, tvrdý, nepřizpůsobivý materiál na svršku obuvi), * nevyhovující výška, tvar a materiál podešve (vysoký nebo nízký klín, nepřilnavost k povrchu podlahy – kluzká podešev, měkký nebo tvrdý materiál), * vyzouvání vrchní části boty (noha nebyla pevně nazuta).
Velmi často se zdravotníci uchylují ke svépomocné úpravě přidělené obuvi. Řada sester je zvyklá na obuv pantoflového typu a odmítá bezpečnostní patní pásek proti vyzutí. Často se tedy stává, že si jej odstřihnou, a vědomě tak znehodnotí část své výbavy. V takovém případě je hlavním problémem spíše ztráta bezpečnostního charakteru obuvi než samotná úprava a případná finanční ztráta zaměstnavatele.
Řešení tohoto mnohaletého problému potřebuje zásadní analýzu a zhodnocení, zda práce, pracoviště, nebo situace vyžadují přidělování ochranné bezpečnostní obuvi. V případě, že se po vyhodnocení rizik dojde k závěru, že není bezpečnostní obuv potřeba, stačí určit zásadní kritéria pro používanou obuv a ponechat její výběr na zaměstnanci s tím, že se nejedná o obuv ochrannou. Jestliže zaměstnavatel obuv přiděluje, potom musí trvat na jejím používání při pracích a na pracovištích, pro která byla přidělena.
Při výběru ochranné obuvi či stanovování kritérií musí zaměstnavatel vycházet z následujících zásad: * obuv odpovídá svému účelu, * je vhodná svým tvarem, velikostí i zpracováním (je pohodlná a komfortní), * má elastickou, případně protiskluzovou podrážku, * má stélku a vrchní část zhotovenou z prodyšného materiálu (nejlépe přírodního), * je elektrostaticky vodivá.
Současné trendy v České republice
Základní požadavky na oblečení, které zaměstnavatel sestrám, resp. zdravotníkům přiděluje, jsou bezpečnost a pohodlnost. Mezi klasické oděvy, které sestry používají,patří: jednodílné šaty s límečkem, bez límečku, s propínáním nebo bez propínání, s dlouhým, krátkým rukávem nebo bez rukávu atd. Šaty však nemusí vyhovovat všem sestrám, a to z různých příčin. Stále oblíbenějším se stává dvojdílné oblečení ve spojení dlouhé kalhoty a halena. Oblíbenost tohoto oděvu je právě ve velkém výběru různých střihů a stylů:
* různě dlouhé kabátky/haleny, * kulaté, špičaté límečky, stojáčky atd., * s propínáním celým, částečným nebo bez propínání, * s knoflíky nebo druky, * s kapsami navrch nebo dovnitř, * s rukávem dlouhým, krátkým nebo bez rukávů, * s výstřihem kulatým, špičatým, malým, velkým nebo bez výstřihu, * s nášivkami (např. medvídků – vhodné pro dětská oddělení), * mírně vypasované, volné, se sedlem rovným, do „V“ nebo oválným, * s rozparkem jedním, dvěma nebo bez rozparku, * z materiálů hladkých, pruhovaných nebo česané bavlny atd.
Kalhoty se dají kombinovat s tričkem s dlouhým nebo krátkým rukávem, bez límečku, s rozpínacím límečkem, nízkým rolákem apod. V letním období jsou právě k těmto oděvům vhodné krátké kalhoty se širšími nohavicemi a délkou krátce nad kolena, od pasu s nabranými sámky. Zaměstnavatel by před výběrem oblečení měl mít dostatek informací o jeho rozměrech. Každý výrobce může používat jiné číslování a i jednotlivá čísla mohou mít u různých výrobců různé rozměry. Dalším důležitým faktorem, který je třeba mít v patrnosti, je míra fluktuace a množství nově nastoupivších zaměstnanců atd. Pracovní oděvy jsou povinně testovány Výzkumným ústavem bezpečnosti práce, který sleduje plnění norem ISO (International Organization for Standardization).
Současné trendy v zahraničí
Německo: Zdravotnický personál používá bílé oblečení. Jsou povoleny i drobné barevné doplňky, ale bílá barva musí převažovat. Je jedno, zda sestry nosí kalhoty a blůzu, nebo bílé šaty. Sestry musí nosit bílé pracovní boty, které mají krytý nárt a bezpečnostní řemínek fixující patu. Neexistuje zde, podobně jako u nás, žádný celostátní standard, který by přesně stanovil, jak má být sestra oblečená a upravená.
Švédsko: Sestry nosí bavlněnou tuniku a kalhoty. Tunika je bílá nebo má modrobílé pruhování. Kalhoty jsou v případě sester upraveny pro ženy – s gumou v pase. Další alternativou jsou modrobílé šaty, které vypadají jako tunika, ale jsou dlouhé až pod kolena. V chladném počasí se připouští bavlněné triko s dlouhým rukávem pod tunikou, případně bílý plášť.
Dánsko: Dánové mají samostatnou instituci, která o odívání sester rozhoduje. Sestry nosí bílý pracovní plášť nebo šaty, které mohou být doplněny barevným páskem. Alternativou jsou pak uniformy pruhované. Mužský zdravotnický personál nosí bílé kalhoty a bílou košili, případně sako s krátkým rukávem. Operační a anesteziologické sestry používají obvykle zelené nebo modré kalhoty a košili. Sestry mohou nosit boty podle svého uvážení, přičemž extrémy se nepředpokládají. Pouze na operačních sálech musejí nosit dřevěnou obuv, tzv. dřeváky.
Velká Británie: Zde jsou pravidla pro odívání sester poněkud striktní. Sestry zde musí být oblečeny do světle modrých šatů, jejichž délka nesmí být kratší než těsně nad kolena. Součástí šatů je bílý gumový pásek, který je zdoben stříbrnou sponou. K šatům se celoročně nosí punčochy tělové barvy. Vrchní sestry mají tmavě modré šaty s páskem. Obuv je černá, s krytým nártem a bezpečnostním patním páskem.
Řecko: Sestry zde používají velmi kvalitní bílý oděv, který je vyrobený z popelínu. Jedná se o bílé šaty s manžetami a límcem, na které je přišité lemování z pevného materiálu v modré barvě. K šatům se nosí silonové punčochy tělové barvy. V zimním období může být uniforma doplněna vlněným pleteným svetrem a pláštěm, obojím v modré barvě. V Řecku sestry nosí pokrývku hlavy, kterou dostávají již ve škole. Je to čepec podobný námořnické „lodičce“. Personál zde nemusí nosit typickou zdravotnickou obuv, ale může používat bílé kožené polobotky, eventuálně bílé lodičky. Praktická sestra má oděv stejný, rozdíl je patrný pouze v tmavě zeleném lemování na límci a manžetách uniformy.
Závěr
Požadavky na úpravu a odívání sester v ČR a ve vybraných státech EU jsou přibližně srovnatelné, stejně tak i způsob zpracování a kvalita oděvů. Nutno dodat, že to neplatí absolutně a v řadě případů je ještě co dohánět. Ošacení zdravotníků hraje významnou roli při utváření názoru laické veřejnosti na tuto profesi. Dobrý vzhled, čistota a upravenost přispívají k rozvoji důvěrného vztahu mezi ošetřujícím personálem a pacientem. A právě důvěrné vazby mezi námi a našimi klienty představují základní kameny, na kterých je postaven úspěch ošetřovatelské péče. Není tedy dobré podceňovat vzhled zdravotníků a naši zaměstnavatelé by se na něj měli do budoucna více zaměřit. Bohužel, ekonomické poměry v řadě našich zdravotnických zařízení nejsou natolik dobré, aby si jejich management stanovil tento problém za jednu ze svých priorit. A tak sestrám, které se nechtějí spokojit s nekvalitním, často obnošeným pracovním oblečením, nezbývá nic jiného, než soukromá investice.
Literatura je k dispozici u autorky.
O autorovi: Nela Šebestová, DiS. Psychiatrická léčebna, Havlíčkův Brod (nelasebestova@seznam.cz)