Když chtěl deník The New York Times vystihnout způsob, jakým pomáhala Baracku Obamovi protlačit historickou reformu amerického zdravotnictví, odcitoval její tiskovou konferenci z konce letošního ledna.
„Projdeme branou. Když bude brána zavřená, přelezeme plot. Když bude plot příliš vysoký, přeskočíme ho o tyči. Když se to nepodaří, použijeme parašutistický výsadek. Ale zdravotní reformu v každém případě schválíme.“ Stalo se.
Ve chvíli, kdy veteránka amerických demokratů pronášela své věty, považovala většina politiků, novinářů i politologů zákon za mrtvý. Demokraté s většinou v Kongresu ztratili rok dohadováním mezi sebou a v lednu pak v doplňovacích volbách o většinu přišli.
Tím ztratili možnost napsat zákon bez účasti republikánů a republikáni měli o změnách radikálně odlišnou představu. Takže konečná. Jenže místo deprese se demokraté dokázali vzchopit, překonali vnitřní rozpory a výsledek známe.
Big f...ing deal
Američané se na jednom shodnou - reforma zdravotnictví je zákon historického významu. Výbušný viceprezident Joe Biden legislativu teď již legendárně popsal jako „zas..ně velkou věc“ a pod tento popis se bez problémů podepíšou republikáni i demokraté.
Obě názorové skupiny ale kladou zásadně jiný důraz na obě použitá adjektiva.
Pro republikány je zákon dalším hřebíkem do rakve dynamické kapitalistické společnosti. Myslí to vážně, jejich lídr ve Sněmovně reprezentantů John Boehner v sobotu před hlasováním prorokoval, že „za 24 hodin přijde Armagedon“.
Pro demokraty je to završení zdlouhavého budování sociální sítě odpovídající civilizované zemi. Zákon stojí svým významem vedle zavedení dávek v nezaměstnanosti a důchodového zabezpečení, za což Američané vděčí Franklinu D. Rooseveltovi, který ovšem ve svém programu nazvaném Nový úděl vynechal právě zdravotnictví.
To částečně napravil v 60. letech Lyndon Johnson uzákoněním státního programu Medicare pro občany starší 65 let (dnes asi 45 milionů Američanů) a Mediaid pro nejchudší a postižené (asi 56 milionů).
Nová legislativa by měla v Americe zavést v podstatě univerzální zdravotní pojištění, tedy cíl, který poprvé vytyčil prezident Theodor Roosevelt již v roce 1912 a k jehož naplnění klopýtaly další generace politiků téměř sto let.
Divadlo
Ať je naturelu českého čtenáře bližší kterákoli interpretace, poučná je pro něj v každém případě zaťatost, s jakou demokraté legislativu vzkřísili ze stavu klinické smrti.
Za úspěchem stojí intenzivní osobní kampaň na veřejnosti i v zákulisí. Bílý dům individuálně přesvědčoval každého jednotlivého kongresmana a nabízel jak racionální argumenty, tak „úplatky“.
Zákonodárci dostávali za svoji podporu příslib vstřícnosti v jiných pro ně klíčových zákonech.
Byli zváni na veřejné prezentace, zmiňováni v projevech, článcích a televizních vystoupeních. Do zákona jsou vpašovány drobné přihrávky pro jednotlivé okrsky. Obama rozjel dva týdny před schválením se vší parádou sérii veřejných vystoupení na podporu kongresmanů v klíčových státech.
Stejně jako během předvolební kampaně se zatínaly pěsti, trochu legračně se na začátku každého projevu svlékalo sako a vyhrnovaly se rukávy u prezidentské košile, citovaly se tragické příběhy lidí bez pojištění. Z pohledu Evropana se bezpochyby jedná o politický kýč, ale funguje to.
Jedním ze zlomových okamžiků byla bezpochyby sedmihodinová debata mezi prezidentem a kongresmany obou barev přenášená v celém rozsahu a přímém přenosu na kanále C-SPAN.
Obama dokázal maraton nejen s přehledem univerzitního profesora uřídit, ale především ho udržet ve věcné rovině. Po debatě bylo jasné, že průsečík mezi oběma stranami neexistuje.
Den před rozhodujícím zasedáním sněmovny, kdy stále několik hlasů chybělo, pak ještě prezident přišel mezi demokratické kongresmany a pronesl poslední projev. Rozebral v něm obrysy zákona a zasadil celou věc do širšího kontextu.
Demokratičtí zákonodárci se dozvěděli, proč jsou v politice, proč jsou demokraty, a nikoliv republikány a že než vyhrát volby je někdy důležitější udělat správnou věc.
Teprve začátek
Některá opatření začnou platit okamžitě. Již letos ztratí pojišťovny možnost odmítnout pojistit chronicky nemocné děti nebo neuhradit díky trikům péči pro pojištěnce ve chvíli, kdy skutečně onemocní. Mladí Američané nyní mohou být kryti pojistkou svých rodičů až do šestadvaceti let a chronicky nemocní dospělí mohou vytvářet jakási „družstva“, která jim usnadní díky sdíleným rizikům snáze najít pojistku na volném trhu.
Hlavní vlna změn však přijde teprve v roce 2014, kdy se drtivá většina Američanů bude muset povinně pojistit pod hrozbou pokuty (v zákoně jsou různé státní podpory a rozšíření již existujících programů pro chudé), střední firmy, které nepojistí své zaměstnance, budou muset odvádět určitou částku do státního rozpočtu a velké firmy budou své zaměstnance pojišťovat automaticky. Mezitím se bude odehrávat mediální bitva o to, jaké důsledky z reformy vyplývají pro celou ekonomiku.
Obě strany totiž rozehrály vysokou hru. Takto důležitá legislativa ještě nikdy neprošla bez částečné spolupráce protistrany, takže její obliba nebo naopak neúspěch může znamenat pro jednu ze stran politickou apokalypsu.
Demokraté v podstatě okamžitě rozjíždějí další kampaň a Obama znovu vyráží na mítinky. Prezidentovi poradci studovali přijetí Johnsonových programů, jež bylo zpočátku chladné, dnes si ale nikdo v Americe neumí představit, že by někdo navrhl zrušení nebo významné omezení třeba Medicare.
Republikáni ale rozhodně neházejí flintu do žita. Zákon pravděpodobně čekají žaloby ze strany některých států o to, zda federální vláda smí lidem nařizovat, aby se pojistili. Na povrch určitě vyplynou různé nedostatky a jako nepravdivé se může ukázat tvrzení rozpočtového výboru Kongresu, že zákon během deseti let sníží schodek rozpočtu o více než sto miliard dolarů.
Jisté však je, že Obama prosadil změnu zasahující hluboko do psychiky celé země. Američané se teď budou dlouhá léta přít, co přesně to pro ně vlastně znamená.