Odměňujeme za léčbu, ne za komunikaci
Když byly výsledky průzkumu porovnány se závěry obdobné práce provedené před více než 20 lety (v době, kdy ještě nebyl v USA platný zákon nařizující nemocnicím, aby zjišťovaly, zda si pacient přeje být resuscitován), autoři zjistili, že názor lékařů se za tu dobu příliš nezměnil. Vyjeyanthi Periyakoilová je rovněž přesvědčena, že zákon nařizující zdravotnickým zařízením zjistit, zda si pacient přeje být resuscitován, nesplnil v praxi všechna očekávání. „Přání nemocného by mělo být zaznamenáno ve zdravotnické dokumentaci, archivováno a v případě potřeby zahrnuto do plánu péče o něho, což se ovšem často nestává,“ domnívá se lékařka.
Kongresman Sandy Levin, který byl jedním z autorů zákona přijatého v roce 1990, říká, že záměrem legislativy bylo dát pacientovi „pravomoc, aby mohl uplatnit svá práva v jednom z nejsložitějších období života“. „Myslím, že to byl pro nemocné velmi důležitý krok, protože dostali kontrolu nad svými životy a péčí, jež jim má být poskytnuta,“ doplňuje kongresman.
„Školíme lékaře v tom, aby dokázali zvládnout intenzivní péči, a za tuto práci byli odměňováni. Už je ovšem neučíme ani neodměňujeme za to, aby s pacienty mluvili a ptali se jich na to nejdůležitější,“ uzavírá Vyjeyanthi Periyakoilová.