Trestní zákoník v SRN jednoznačně zakazuje usmrcení pacienta na jeho žádost ve formě aktivní eutanazie, avšak netrestá sebevraždu ani pomoc při sebevraždě – pokud ovšem čin „neodporuje dobrým mravům“. V předchozím legislativním období chtěla vláda zdůraznit zákaz organizované formy asistované sebevraždy, avšak jednotlivé politické strany se nedokázaly sjednotit, zda se zakáže jen „úplatná“ pomoc při sebevraždě, nebo všechny její formy.
Zejména se politici chtěli vypořádat s činností nadnárodní organizace Dignitas, která za finanční příspěvky pomáhá nemocným uspíšit smrt mimo jiné i v Německu (pacienti z různých zemí však služby této organizace využívají často ve Švýcarsku, kde trestní zákoník asistovanou sebevraždu toleruje relativně „spolehlivěji“). CDU a FDP se ovšem v minulosti nedokázaly zcela shodnout, a tak téma zůstalo nedořešeno.
Neshody v odborných kruzích
Nový šéf zdravotnictví nyní oznámil pevný úmysl vyvolat k asistované sebevraždě další vlnu jak celospolečenské, tak parlamentní diskuse a hledat řešení za konsenzu většiny zúčastněných. Spoléhá na spolupráci s ministrem spravedlnosti Heiko Maasem (SPD).
Herman Gröhe chce ovšem zakázat jakoukoli formu organizované asistované sebevraždy, nikoli jen tu úplatnou, protože odmítá, že by pomoc při sebevraždě měla figurovat jako alternativa vedle paliativní péče. Nechce se smířit s tím, že by různé subjekty mohly legálně nabízet „pomoc při uspíšení smrti“, když existují prostředky pro odstranění bolestí a utrpení. Připouští však, že ani v odborných kruzích nepanuje shoda v účinnosti těchto prostředků ve vztahu k individuálně vnímanému utrpení.
V SRN ovšem v praxi k asistované sebevraždě a patrně i k eutanazii dochází. Mnichovská univerzita zveřejnila studii, podle níž loni došlo nejméně ke 155 případům „doprovázení při sebevraždě“. Šetření názorů mezi závažně nemocnými ukázalo, že zhruba polovina z nich si přeje legalizaci uspíšení smrti, včetně toho, aby pacientovi směl poskytnout svou pomoc lékař. Stavovské právo nyní lékařům součinnost v této oblasti zakazuje.
Práce pro soudy
Také například policie podléhá předpisům, podle nichž musí život zachraňovat, nikoli sebevraždu tolerovat. Německé soudy mají možnost udílet vysoké tresty odnětí svobody za „napomáhání ke smrti“. Zatím ovšem průběžně řeší spíše případy nejasného práva pacientů na sebeurčení v závěru života.
Příkladem může být kauza, kdy rodinný příslušník odpojil pacienta od život udržujících přístrojů, aniž by měl jednoznačně písemně vyjádřenou vůli pacienta. Soudy trvají na tom, že přání pacienta (ne)být udržován při životě nesmí být zpochybnitelné.
Nedávno ovšem musel německý stát zaplatit odškodnění za prohraný spor u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který spadá do kategorie eutanazie a asistované sebevraždy. Rodinný příslušník již zemřelé pacientky si stěžoval, že žádná německá instituce nebyla ochotná zajistit předpis přípravku se smrtícími účinky, ač si nemocná přála (rychleji) zemřít, a německé soudy se tímto případem odmítly zabývat.
Štrasburský soud vyjádřil názor, že o legalizaci či zákazu eutanazie nebo asistované sebevraždy si musí rozhodnout každá jednotlivá země sama. Poukázal na nejednotnost názorů v Evropě na tuto oblast a na zatím nepatrné výjimky států, jež uspíšení smrti uzákonily. Odškodné však stěžovateli přiznal s tím, že německé soudy jeho stížnost neměly odbýt a měly se snažit ji řešit. Už s ohledem na tyto problémy v praxi chce nový ministr zdravotnictví přijít s doplněním legislativy.
Zatím se zmiňuje o naléhavosti prosadit zákaz „jakékoli formy organizované pomoci“ při sebevraždě, nicméně do jisté míry trestním právem tolerovaná „individuální pomoc“ při sebevraždě bez další podrobnější úpravy bude patrně nadále zaměstnávat i soudce.