Nejvyšší instanci české justice bývá někdy (a zdaleka ne vždy spravedlivě) vytýkáno, že vystupuje jako třetí komora parlamentu. V případě rozhodnutí o zrušení lázeňské vyhlášky ovšem v Brně vyrostlo spíše druhé ministerstvo zdravotnictví. Princip, podle něhož Ústavní soud zrušil lázeňskou vyhlášku, vzbuzuje obavy.
Nález Ústavního soudu včetně všech disentních stanovisek
Nebezpečný precedens
Je to po zrušení nadstandardů a loňské úhradové vyhlášky třetí výrazný zásah ústavních soudců do systému zdravotnictví v rychlém sledu. Přestože se však týká v podstatě okrajového segmentu, může se do budoucna ukázat jako nejvýznamnější. Nadstandardy byly v podstatě mrtvě narozeným dítětem, u nějž brněnští soudci jen výrazně ztížili případné oživovací pokusy, k nimž se ovšem vzhledem k politické situaci už beztak nikdo nechystal. Zrušení loňské úhradové vyhlášky zase bylo postaveno na argumentech, které spíše vyzývaly k racionalizaci postupů při stanovování úhrad a regulací.
Lázeňský indikační seznam ovšem padl proto, že podle soudců nepřípustně omezil rozsah péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to formou vyhlášky, zatímco dle Listiny základních práv a svobod náleží taková možnost jen zákonu. Je to obdobný argument, jaký soudci použili při likvidaci nadstandardů, jenže – jak už bylo řečeno – tam šlo vzhledem k vývoji v zásadě o akademickou debatu. Rozhodnutí o indikačním seznamu se však stává dost nebezpečným precedentem.
Zbytečný úřad?
V případě, že se veřejnému zdravotnímu pojištění nebude dařit a ministr zdravotnictví bude nucen přijít s restriktivní úhradovou vyhláškou, budou se mu odteď už vždy nutně klepat kolena. Nelze totiž popřít, že restriktivní vyhláška rovněž nutně omezuje rozsah péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a zároveň rovněž není ničím jiným než vyhláškou.
Pomůže jí před ústavními soudci fakt, že má v systému poněkud jiné postavení, případně že je až druhou možností, pokud selže dohodovací řízení? Mohl by, ale nemusel. K institutu dohodovacího řízení a samotné možnosti uzavření individuálních smluv poskytovatelů péče s pojišťovnami se Ústavní soud ve svém nálezu k loňské úhradové vyhlášce vyjádřil dost opovržlivě, i když nešlo o bezprostřední argument pro její zrušení.
Kdybychom argumenty soudců dovedli do důsledků, můžeme skončit v situaci, kdy ministr bude moci vydávat jen expanzivní nebo neutrální úhradové vyhlášky. V případě potřeby restrikce bude odkázán na zákon, jenž bude muset projít parlamentním schvalováním. Možnost ministerstva zdravotnictví dopustit se politického rozhodnutí by se tím radikálně snížila a bylo by na místě uvažovat o tom, zda je ministerstvo, které nesmí rozhodovat, vůbec k něčemu.
Fimfárum jako poučení
Právní jistotu Ústavní soud svým verdiktem do zdravotnictví nevnesl. Spíše naopak. Závěrem si nelze nevypůjčit slova soudce Stanislava Balíka, který k nálezu zaujal odlišný názor. Ve svém disentním stanovisku se zasazuje, aby Ústavní soud hrál raději roli „moudrého dědečka“ radujícího se z pokroků vnoučka než „věčně nerudného a mentorujícího Děda Nevěda“.
V závěru stanoviska pak píše: „Moudrý dědeček, o němž byla již řeč shora, by jistě četl vnoučkovi rozšafné Werichovo ‚Fimfárum‘. V pohádce o Palečkovi by pak spolu narazili na napomenutí, které uštědřil vůdce lupičů František Jizva svému druhovi Krvežíznivému poté, kdy tento na Palečkovu adresu chroptil: ‚Měli jsme ho rozmačkat, rozdrtit, rozmáznout!‘ Fulltextová odpověď (srov. Werich, Jan: Fimfárum. Praha: Albatros 1997, s. 102) budiž nedílnou součástí tohoto odlišného stanoviska.“ Nehledejte to. Franta Jizva Krvežíznivého napomenul: „Nežvaň. Ty bys porád jen drtil, hlupáku!“.