Ústavní soud jako předvoj politiků

Nález ústavních soudců rušící úhradovou vyhlášku na letošní rok poněkud zanikl v povolebním humbuku, ale na významu mu to neubírá. Dokonce by bylo možné říci, že ještě dříve, než se politici v Praze dokázali dohodnout na jakékoli formě budoucí vlády, soudci v Brně předznamenali posun v přístupu k českému zdravotnictví, k němuž s největší pravděpodobností brzy dojde i na politickém poli.

Konec éry pojišťoven

Tento posun by se dal stručně pojmenovat tak, že končí éra zdravotních pojišťoven a začíná éra poskytovatelů péče. Pravicové vlády v posledních sedmi letech viděly v pojišťovnách klíčové hráče, kteří mohou při dobře nastavených pravidlech konkurence vnést do systému přehlednost a efektivitu.

Myšlenka hezká, ale nepovedlo se. Jakkoli momentální povolební chaos může vyústit prakticky v cokoli, stále nejpravděpodobnější je varianta, že z něj nakonec vzejde kabinet mířící někam k levému středu. Ohnisko jeho pozornosti pak téměř jistě nebude cílit na posilování role a konkurence pojišťoven, ale soustředí se spíše na poskytovatele, jejich momentální finanční situaci, právní formu, kontrolu, hustotu sítě, institut páteřních zařízení, smluvní podmínky a podobně.

A právě důraz na postavení poskytovatelů prolíná i rozhodnutím ústavních soudců, kteří na návrh skupiny senátorů v čele s Alenou Dernerovou posuzovali ústavnost úhradové vyhlášky. Spor před Ústavním soudem je v posledku vždy na jedné straně soubojem argumentů, na druhé pak soubojem aktivističtějšího s umírněnějším přístupem jednotlivých soudců.

Je pravda, že obě disentní stanoviska pocházejí z per soudců jmenovaných ještě Václavem Klausem, konkrétně Stanislava Balíka a Vladimíra Kůrky, ale to zjevně nebyla hlavní dělicí linie při rozhodování. Lze-li soudit z nálezu, rozhodla spíše lepší připravenost nespokojených senátorů. Stanoviska ministerstva zdravotnictví a obzvláště Svazu zdravotních pojišťoven byla ve srovnání s propracovanou stížností argumentačně znatelně slabší.

Ústavní cenový soud

Soudci nakonec rozhodli, stručně řečeno, že vyhláška v několika bodech porušuje právo na podnikání, umožňuje svévoli pojišťoven při uplatňování limitů a regulací a zakládá nerovnost mezi smluvními a nesmluvními poskytovateli péče v případech neodkladné péče. Jinými slovy, celkem jasně se postavili na stranu poskytovatelů v jejich vztazích s pojišťovnami. V nálezu se dokonce objevila i slova o tom, že „poskytovatelům (…) zůstává jen možnost akceptovat v roce 2014 dodatečné rozhodnutí zdravotní pojišťovny o tom, v jaké výši jim vlastně vznikl nárok na úhradu, a se skloněnou hlavou doufat, že za rok bude pojišťovna při nakládání s (…) veřejnými prostředky o něco vstřícnější“.

Poskytovatelé nepochybně podobnou vzpruhu ocení. Nález navíc vyvolá užitečnou debatu, protože pojmenoval řadu reálných problémů. Přinejmenším systém limitů a regulací je zralý na revizi. Přesto se nelze ubránit pochybám, zda vyvolávání takové debaty náleží právě Ústavnímu soudu. Jestliže se totiž soudci pustili do rozvah, zda 75% úhrada neodkladné péče nesmluvnímu zařízení pokrývá alespoň náklady péče, stala se nejvyšší soudní instance tím, čemu Stanislav Balík ve svém disentu říká „Ústavní cenový soud“.

„V budově bývalého Moravského zemského sněmu zůstává ku škodě věci evidentně genius loci ještě z dob, kdy zde sídlil také Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,“ uzavírá své stanovisko Balík. Nález je nezvratný, je to tedy diskuse akademická. Ale ani ona by neměla utichnout.