Podle odborníků se ale koncentrace drahé a vysoce expertní lékařské péče do několika málo center osvědčila a prospěje především pacientům. Už teď je patrné, že se Česko v léčbě rakoviny posunulo za poslední léta mílovými kroky kupředu. Úspěch přitom nespočívá jenom v přístrojích za desítky milionů korun, ale také v psychologické podpoře pacientů.
Všechno je jinak
Oči lidí usazených na polstrovaných sedačkách jsou přilepené na velkoplošnou plazmovou obrazovku, na které právě běží televizní seriál o neúplatné soudkyni Amy. A ty, které nebaví televize, si prohlížejí informační panely společnosti Greenpeace rozvěšené podél stěn. Že jsme v čekárně onkologické ambulance v Pardubicích, kam většina lidí přišla podstoupit ozařování zhoubných nádorů, tu připomínají jenom nápisy na dveřích, které varují před nebezpečnými dávkami paprsků gama. A také panel s fotografiemi členů lékařského týmu.
Jeho šéf Jaroslav Vaňásek nás hrdě provází po jednotlivých místnostech s přístroji kosmického vzhledu a pro laika poněkud záhadných názvů. Radioterapie s modifikovanou intenzitou, radioterapie řízená obrazem, respiratory gating, brachyterapie - to všechno jsou onkologické hity posledních let, které posunuly léčbu rakoviny zásadním způsobem dopředu.
„V podstatě dnes děláme úplně jinou onkologii než před nějakými deseti lety,“ říká doktor Vaňásek. Všechny vyjmenované metody mají společné to, že pomocí přesného zobrazování nádoru a dávkovaného záření zacíleného s milimetrovou přesností šetří zdravé tkáně lidského těla a zároveň efektivně ničí rakovinotvorné bujení.
„Okolo devadesáti procent nádorů, na které se před deseti lety umíralo, dnes dovedeme vyléčit,“ říká Vaňásek. Stále úspěšnější léčba je ale také stále dražší. Přístroje, které ji umožňují, stály pardubické onkologické pracoviště půl miliardy korun. A cenu úspěšných zásahů proti nádorům v posledním roce také zvedla takzvaná biologická léčba, která umožňuje léčit nejkomplikovanější případy rakoviny.
Metoda, kdy se pacientovi podávají léky, které ničí přímo rakovinotvorné buňky, ale neničí ty zdravé, stojí přibližně desetkrát víc než dosud užívané metody. Zatímco ty vyjdou na statisíce ročně, biologická léčba stojí miliony. Zatím se podává jen deseti procentům pacientů, ale počítá se s tím, že s rozvojem metody jich bude příští rok třetina.
Otázka prestiže
Právě kvůli stále dražším metodám vznikla už před třemi lety v Česku takzvaná komplexní onkologická centra - vyvolená pracoviště, kde se kromě „běžných“ onkologických onemocnění léčí i přibližně osm procent nejkomplikovanějších případů, které vyžadují nejdražší léčbu a zkušené odborníky. Ostatní onkologická pracoviště (v Česku jich je 200) nemají k léčbě těchto případů oprávnění.
Centra prosadili sami onkologové vycházející z jednoduché úvahy, že čím méně bude špičkových pracovišť, tím snadněji se na nich podaří shromáždit drahé přístroje i lékařské profesionály.
Až do nynějška bylo komplexních onkologických center v zemi osmnáct, teď se ale má jejich počet ministerským rozhodnutím dále zeštíhlit na jedenáct. Podle ministerských úředníků se tak Česko přiblíží západnímu standardu, kde běžně funguje jedno špičkové onkologické centrum pro milion obyvatel. Ze všech navržených škrtů (zasáhnou ještě nemocnice v Chomutově, Brně a Praze) vyvolala tahle zpráva největší rozruch právě v Pardubicích.
Představa, že by místní onkologické centrum mělo ztratit přívlastek „komplexní“, zmobilizovala krajské politiky, kteří si na dnes už bývalém ministrovi Julínkovi vynutili slib, že ministerstvo si svoje rozhodnutí ještě promyslí a případně ho vezme zpátky. „Jde nám hlavně o pacienty, ale také o prestiž,“ říká jeden z manažerů pardubického centra Jan Calta.
„Možnost léčit nejtěžší onkologické případy přitáhne nejlepší odborníky. Když o ni přijdou, půjdou léčit jinam. Tak to prostě funguje.“ Jak spor o pardubické centrum dopadne, se rozhodne až na konci ledna. Jisté je, že má dobrou naději na úspěch. Ministerským auditem, na základě kterého se počet center redukoval (hodnotilo se technické vybavení, počet odborných pracovníků, ale i třeba to, jestli centrum poskytuje péči pro nevyléčitelně nemocné), totiž Pardubice prošly.
Jejich jediný problém spočívá v tom, že leží jen pětadvacet kilometrů od konkurenčního Hradce Králové, kde komplexní onkologické centrum také funguje. Podle ministerstva je zbytečné, aby dvě špičková pracoviště fungovala tak blízko od sebe, a přednost dostalo pracoviště v Hradci, které má delší tradici.
Manažer pardubické onkologie Calta se ale s tímhle argumentem nehodlá smířit. „My jsme tohle centrum budovali doslova od nuly právě s tím cílem, že z něj uděláme komplexní pracoviště,“ říká. „Teď o tuhle příležitost nechceme přijít.“
Bavit se o houbách
Když Aleně Novákové před čtrnácti lety lékaři oznámili, že má v těle smrtelně nebezpečný nádor, téměř se zhroutila. Třicetiletá matka s malým dítětem na krku si nedovedla představit svoji budoucnost. „Jestli mi něco tehdy fakt pomohlo, pak to byla paní doktorka, která si mě na hodinu vzala k sobě do kanceláře a trpělivě mi vysvětlovala, co mě čeká a na co se mám připravit,“ vzpomíná paní Alena.
Náročnou léčbu už má dnes úspěšně za sebou a vede Klub onkologicky nemocných v Pardubicích. Zkušenosti členů klubu potvrzují její vlastní zážitek: je otázkou náhody, zda člověk narazí na lékaře, který je nad rámec suchého sdělení diagnózy ochoten s pacientem také detailně probrat, co ho vlastně čeká. „Zkušenosti se zásadně liší,“ říká paní Alena.
„Ale moc se tomu nedivím. Lékaři jsou hrozně přetížení, berou jednoho pacienta po druhém.“ Podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví má lékař komplexnímu vyšetření pacienta - tedy návštěvě, při níž ho přejímá do péče - věnovat nejméně jednu hodinu. Do toho patří i rozhovor s onkologickým pacientem a poučení o tom, co ho čeká.
„My často řešíme problém: vzít pacienta, věnovat mu odpovídající čas a řadu dalších kvůli tomu odmítat, nebo vzít všechny na úkor času,“ sděluje zkušenosti z praxe primář onkologie v Hradci Králové Milan Vošmik. „Vlastně až na výjimky lidi neodmítáme a přijímáme všechny. Často k nám přijedou až z druhého konce republiky. Hledáme kompromis a ten je občas na úkor komunikace.“
Hradecká onkologie tenhle deficit vyřešila před čtyřmi lety tím, že zaměstnala psychologa. Zdeněk Hrstka pracuje na onkologii na půl úvazku, je placený z grantových peněz a zdaleka nestihne mluvit se všemi sedmi tisíci pacienty, kteří onkologickým oddělením ročně projdou. I tak považuje svoji práci za úspěch. Rozhovory vede s pacienty, na které ho upozorní lékaři nebo kteří si o jeho přítomnost sami řeknou. Každý rok mluví přibližně se sto lidmi.
„O čem přesně se s nimi bavím, vám neřeknu, nezlobte se. To se nedozví ani doktoři,“ říká. „Někdy rozhovor vyžaduje vyloženě odborný zásah proti depresivním stavům, ale taky se můžeme bavit o houbaření. Mým úkolem je prostě provést člověka nemocí, která často trvá nesnesitelně dlouho. Vysvětlit mu, co ho čeká, a zároveň mu dát najevo, že je tady někdo, kdo se zajímá o jeho vnitřní svět.“
Nebát se a nemlčet
Psychologů, kteří pracují s onkologickými pacienty, je v Česku všeho všudy šest. „V psychologické péči o pacienta jsme u nás sto let za opicema,“ konstatuje Zdeněk Hrstka. „A platí to o všech medicínských oborech. Ale začíná se to lámat.“
Ve srovnání s Velkou Británií, kde je součástí závěrečných zkoušek mediků i komunikace s pacientem a sebelépe stanovená diagnóza nestačí k dobré známce, pokud budoucí lékař nezaklepe na dveře pacientova pokoje a zapomene ho slušně pozdravit, je Česko opravdu hodně pozadu. Úroveň komunikace s pacientem ještě není součástí státnic na žádné lékařské škole. Ale důležité je, že samotná komunikace s pacientem se v posledních pěti letech stala součástí výuky na lékařských fakultách.
„Návyky doktorů se mění - sice pomalu, ale přece. Pracujeme na tom,“ říká doktor David Marx z 3. lékařské fakulty v Praze, kde školení mediků probíhá ve spolupráci s divadelní fakultou: budoucí herci hrají v seminářích komunikace pacienty a budoucí lékaři si na nich testují svou schopnost dialogu.
Svou roli ale také hraje schopnost komunikace samotných pacientů. „Většina lidí už je díky internetu dost dobře poučená,“ říká Alena Nováková z pardubického Klubu onkologicky nemocných. „Ale před lékaři pořád cítí jakýsi ostych. Já svým známým říkám, aby se nebáli a prostě se ptali. I lékaři si potom začnou zvykat, že musí odpovídat.“
Adam Šůra, Respekt
