Ať přijíždějí cizinci do belgického hlavního města ze kterékoliv strany, vždy narazí na velkou viditelnou ceduli s křížem a nápisem UCL. Brusel tak informuje své návštěvníky o své největší nemocnici - Katolické klinice Univerzity v Lovani.
„Katolická klinika je jedním ze dvou nejlepších zařízení v zemi. Zde se dělají nejnáročnější zákroky - transplantace, srdeční, oční nebo mozkové operace. Klinika je přímo spojená s Univerzitou a místní lékaři jsou špičkou v oboru,“ říká Wim Smeckens, praktický lékař na volné noze.
„Když mají pacienti vážné problémy, posílám je buď do UCL nebo na kliniku ERASME, která patří Svobodné bruselské Univerzitě,“ dodává.
Brusel je přibližně stejně velký jako Praha. Nemocniční systém tady bez větších změn existuje přes dvacet let.
Státní a soukromé nemocnice mají dohromady 9500 lůžek. Patnáct set jich je ale v nadstandardních nemocnicích, které si běžný Belgičan nemůže dovolit, protože se tam připlácí.
„Každý Belgičan má právo na adekvátní zdravotní zabezpečení. Existuje takzvané minimum, které platí pojišťovna. Další věci, včetně delšího pobytu na kterémkoliv nemocničním lůžku, musí pacienti hradit ze svého nebo z připojištění,“ uvedl plicní internista Roland Kesller z nemocnice Svaté Alžběty.
Její příklad ukazuje nejlépe systém rozdělení nemocnic v Bruselu. Svatá Alžběta spadá pod UCL, ačkoliv leží na druhém konci města. Několik pracovišť mimo hlavní areál má každá ze dvou velkých Univerzitních klinik. UCL jich má sedm, ERASME osm.
„Velké Univerzitní kliniky spolkly během 70. a 80. let několik menších nemocnic. Toto slučování bylo nutné kvůli náročnosti lékařských úkonů. Pacienti stejně chtěli raději do velké nemocnice, kde bylo víc odborníků,“ říká Kessler.
Obě Univerzitní kliniky jsou hlavními nemocnicemi. Jejich sloučení není v ideologicky rozdělené Belgii možné. Katolická Univerzita v Lovani byla úzce napojena na církev, zatímco bruselská Svobodná Univerzita je liberální.
„Praktičtí lékaři jsou finančně zainteresováni, aby maximum případů řešili sami. Když se objednáte u specialisty na klinice, můžete čekat až tři týdny, než vás přijme, pokud to není akutní,“ říká Jean García, úředník Evropské komise. |
Vedle Univerzitních klinik existují v Bruselu samozřejmě i menší zdravotnická zařízení. Vojenská nemocnice královny Astrid, Dětská klinika královny Fabioly a pak několik městských nemocnic, které ale ošetřují hlavně lehčí případy ze čtvrti, v níž se nacházejí.
„Bruselská centralizace nemocnic je logická, když si uvědomíte, jak je centralizovaný zdravotnický systém. Stát zřídil úřad INAMI, který vybírá peníze ze zdravotního zabezpečení. INAMI pak rozděluje peníze pojišťovnám podle počtu klientů,“ říká Ester Millapi, zubní lékařka z bruselského Woluwe St. Pierre.
Vláda tvrdí, že bruselský systém je efektivnější než v minulosti, protože bez doporučení se nelze k drahému specialistovi dostat. A doporučení vydávají praktičtí lékaři nebo ambulance.
„Praktičtí lékaři jsou finančně zainteresováni, aby maximum případů řešili sami. Když se objednáte u specialisty na klinice, můžete čekat až tři týdny, než vás přijme, pokud to není akutní,“ říká Jean García, úředník Evropské komise.
Když ale na druhou stranu ke specialistovi jdete na devátou dopoledne, můžete si být jisti, že vás přijme a nebudete čekat.
V čekárně je to jako u advokáta. Pacient má u lékaře schůzku maximálně na půl hodiny a pak ho převezme buď nemocnice, nebo jde domů.
Každý Belgičan má magnetickou kartu, která ukáže jeho chorobopis, zaměstnavatele a typ pojištění. Pro lidi, zvláště imigranty, kteří mají minimum peněz, existují v každé čtvrti Zdravotnická centra, kde se o ně postarají a vyřeší i pozdější platby v nemocnicích.
První otázka v bruselské nemocnici vždy zní: kdo zaplatí účet. O potížích se mluví až potom.
Milan Fridrich, Hospodářské noviny, 2.7.2003