že pojištěnci nemají volební právo ve vztahu k orgánům zdravotních pojišťoven. Nyní jsou podle ní členové správních a dozorčích rad pojišťoven občanům neznámí (volí je například Poslanecká sněmovna, hospodářské komory a donedávna i okresní shromáždění).
V západních zemích však podle Boškové právo volby například zajišťuje, že jakákoli stížnost bude přímo volenými zástupci řádně přešetřena. Podle zástupců pojišťoven ale současný systém dává dost prostoru pro zastupování práv pacientů v pojišťovnách. „Lidé, kteří v orgánech pojišťovny působí, jsou také pacienti a mají dost zkušeností ze vztahu lékař, pacient, pojišťovna,“ tvrdí šéf ústecké pobočky VZP Jan Christoph.
Takto volení zástupci pacientů například rozhodují o počtu a kvalitě smluv uzavřených s lékaři či nemocnicemi. „Mohou si tak vybrat počet smluvních partnerů a nemusejí financovat nadbytečné nemocnice. Mohou také trestat smluvní partnery za neplnění dohod, včetně stížností pacientů,“ vypočítává Bošková. Bez souhlasu zástupců pacientů neprojde ani žádná změna o směrnicích ke správné léčbě. „Ve vyspělých zemích je také běžné právo na úplnou kopii zdravotní dokumentace včetně práva na opravu údajů, s nimiž pacient nesouhlasí,“dodává šéfka OSOP.
Při nesouhlasu s léčbou má pacient na Západě právo na přezkoumání zdravotního stavu nezávislým a erudovanějším lékařem. „Občané ve vyspělých zemích mají právo znát podrobné informace o kvalitě a hospodárnosti zdravotnických zařízení. Výroční zprávy nemocnic musejí obsahovat údaje o počtu zaměstnanců, jejich průměrné mzdě, o počtu provedených výkonů, počtu stížností či míře úmrtnosti,“ vyjmenovává běžnou praxi na západ od českých hranic Bošková.
Také v Česku existuje již od roku 1992 Etický kodex pacienta, který má mnoho práv zajišťovat. Podle pacientských organizací je však kodex pouze deklaratorní, povrchní a mimo zákon, tedy nevymahatelný.