Vůbec nejhorší situace, co se týče nakažených HIV, je v Africe. Jaká byla situace na vaší misi v Mozambiku?
HIV pozitivních a pacientů s AIDS tam bylo enormní množství. Oficiální statistiky uváděly, že je 16 až 20 procent produktivní populace nakažených. Vzhledem k alarmující situaci ale byla problematika poměrně otevřeně probírána: na ulicích jste mohli vidět plakáty či hesla, zdravotníci byli s onemocněním obeznámeni a mozambické autority se snažily problém řešit.
Antivirotické léky, které jsme pacientům vydávali, pocházely dokonce ze zásob místního ministerstva zdravotnictví, které neskrývalo, že HIV/ AIDS je v zemi problém.
Lidé se tedy nebáli o nákaze mluvit?
HIV tam nebylo tabu, každý Mozambičan měl někoho známého či příbuzného, kdo byl HIV pozitivní. Nešlo o vágní vzdálenou nemoc, ale reálnou hrozbu, která se týká nebo bude týkat každého.
Můžete přiblížit podmínky, v jakých jste pracovala?
Klinika sídlila v hlavním městě Maputu. V době mého působení tam bylo registrováno něco okolo osmi tisíc HIV pozitivních a zhruba 3500 lidí již bylo na léčbě antiretrovirovými léky. V zařízení pracovali zaměstnanci Lékařů bez hranic po boku lidí z mozambického ministerstva zdravotnictví.
Personál byl poměrně kvalifikovaný, zdravotní sestry a bratři mnohdy řešili lehčí případy či jednodušší situace místo lékařů, kterých nebylo dost. K dispozici byla řada laboratorních testů, které pomáhaly určovat stadium onemocnění. Péči tam měli pacienti zdarma.
Vaše další mise byla v Barmě. Jak to vypadalo tam?
Místní autority se k problému HIV stavěly jako k neexistujícímu. Statistiky nebyly známé, léčit šlo jen v zařízeních humanitárních organizací či na soukromých klinikách, kde byla péče poměrně nákladná. Pro neochotu autorit se vytvořil jakýsi paralelní zdravotnický systém. Spolupráce s místními státními zdravotníky byla minimální a spíše naši situaci ztěžovala.
Takže v některých ohledech tam byla práce těžší než v Africe.
Měli jsme za úkol vytipovat pacienty s možnou HIV nákazou, otestovat je a případně začít léčit. Laboratorních či jiných vyšetření ale bylo k dispozici minimum. Pro pacienty, kterých tam bylo nepoměrně méně než v Mozambiku, ale byla situace složitější. Povědomí o onemocnění, přenosu a příznacích bylo mizivé.
Nakolik je v zemích, které jste navštívila, HIV bráno jako stigma?
Stigma je to jednoznačně, a to i v ČR. V Mozambiku je onemocnění tak časté, že stigma není tolik silné. V Barmě je situace o mnoho horší, choroba je někdy považována dokonce za trest od boha. Výjimečné nebyly ani případy, kdy byl pacient zcela zavržen rodinou nebo musel jíst a pobývat stranou od ostatních. Léky brali někteří pacienti tajně, aby se vyhnuli otázkám, nač je mají – snazší bylo chorobu tajit i před nejbližšími.
Nepřispívá taková neinformovanost k šíření nemoci?
Jednoznačně. Platí to především pro Barmu a jí podobné země, nicméně ani v Africe není povědomí takové, aby se pacienti dostatečně chránili.
Co je při léčbě HIV v rozvojových zemích největší problém?
Dostupnost léčby. Nikde není síť zdravotnických zařízení tak hustá, aby pokryla potřeby pacientů. Počet nemocných je někdy takový, že není v silách systému všechny najít a začít s léčbou. Mnoho zemí se stále potýká s nedostatkem léků, nemají na boj s HIV dostatečné finance.
Liší se nějak účinky starších v porovnání s novějšími léky?
U některých starších preparátů, které se ale používají stále méně, mohou být častěji závažnější nežádoucí účinky. Neznamená to ale, že novější léky jsou zcela bez nich. Je třeba určitého kompromisu, protože nejnovější preparáty jsou nesmírně drahé, a je třeba vybrat kombinaci, která pacientovi způsobí co nejméně problémů a zároveň nezatíží rozpočet tak, aby nezbylo na další tisíce nemocných. V Mozambiku základní levná trojkombinace posloužila tisícům lidí, aniž by měla výrazný nežádoucí efekt.
Jaký byl v zemích, které jste navštívila, dopad HIV na délku života nakažených?
Teoreticky se dobře léčený pacient dožívá téměř stejného věku jako ten, kdo HIV pozitivní není. Záleží na tom, kdy se začne léčit. Od nákazy k prvním projevům AIDS se udává pět, deset i více let – záleží, v jakém člověk žije prostředí. U chudých, kteří nejsou dobře živeni, žijí v hygienicky horších podmínkách a bojují s infekcemi, se nemoc AIDS objeví rychleji.
Nyní bohužel velká část nakažených v rozvojových zemích umírá v produktivním věku. Někde zmizela dokonce celá generace a zůstávají jen nezletilí sirotkové.