Tak trochu jako dům duchů působí budova zdejší chirurgie umístěná stejně jako celý rozlehlý areál léčebny uprostřed braniborských lesů. Okna cihlové stavby jsou rozbitá, ze stěn pokojů pacientů se loupe nátěr a z operačních sálů zmizelo prakticky veškeré vybavení.
Při podrobnějším pohledu si ale návštěvník všimne i prvků, které ukazují na luxus a velmi moderní vybavení, kterým chirurgie i celé sanatorium svého času disponovalo. Na stěnách jsou vidět kachličky od firmy Villeroy & Boch, dlouhé chodby lemují honosné prosklené dveře, architektura celé budovy zase připomíná vysokohorský hotel z přelomu 19. a 20. století.
Právě v té době obrovská léčebna umístěná asi 50 kilometrů cesty jihozápadně od Berlína vznikala. V areálu rozděleném na čtyři části podle pohlaví a infekčnosti nemocí se léčili nejchudší Němci postižení plicními chorobami, zejména tuberkulózou. Během své historie ale léčebna několikrát změnila účel a v obou světových válkách sloužila jako lazaret.
„Do tohoto areálu byly po železnici dopraveny tisíce zraněných vojáků z fronty, aby se zde léčily. Byl mezi nimi mimo jiné Adolf Hitler, který během první světové války utrpěl zranění v horní části stehna a léčil se zde v Beelitzu,“ říká Holger Klementz ze společnosti, která má dnes část prostorů na starosti.
Po druhé světové válce areál sloužil jako největší vojenská nemocnice sovětských vojsk mimo samotný Sovětský svaz. Mezi lety 1990 a 1991 se zde asi rok s podezřením na rakovinou jater léčil i někdejší vůdce NDR Honecker. „Pokud vím, bydlel ve dvou pokojích v jedné doktorské vile a docházel na léčbu na celém území areálu,“ říká Klementz. Připomíná, že do roku 1994, kdy odsud odešli poslední ruští vojáci, byla léčebna de facto zahraničním územím, do níž se běžní Němci vůbec nemohli dostat.
O to více je poté sanatorium lákalo. „Beelitz měl samozřejmě zvláštní pověst, protože se sem desetiletí nemohlo,“ popisuje Klementz, podle něhož sem zejména od konce 90. let jezdila řada lidí, pro které bylo prozkoumávání areálu dobrodružstvím. „Léčebna v Beelitzu se v té době stala jedním z nejoblíbenějších takzvaných ztracených míst v Evropě,“ říká Klementz, podle něhož k tomu přispělo i to, že všechny budovy v areálu jsou podzemně propojené, takže mezi nimi bylo možné nepozorovaně procházet.
Návštěvy dobrodruhů, ale i obyčejných zlodějů, kteří nejprve rozkradli vybavení jednotlivých budov a posléze z nich začali odstraňovat cenné kovy, ale přispěly k rychlému chátráni léčebny. Tři z jejích původních čtyř částí se sice už mezitím podařilo sanovat nebo přestavět, ale ta čtvrtá zůstává prakticky netknutá, čehož nezřídka využívají filmaři, kteří zde natáčeli například části oscarového velkofilmu Pianista nebo snímku Valkýra.
Zvláštní atmosféru historických prostor, které mají v příštích letech projít rekonstrukcí, si zatím mohou vychutnat i návštěvníci. S průvodcem se do budov sanatoria dostanou vždy v sobotu a v neděli za 10 eur (261 korun). K lepšímu celkovému přehledu o areálu jim dopomůže i návštěva lávky, která se nad budovami vine ve výšce více než 20 metrů.
poznámka