Novinkou byl tentokrát požadavek zkvalitnit rovněž péči o migranty. Lékaři se postupně věnovali nejrůznějším skupinám pacientů. Například podpořili větší právní ochranu těch, u nichž není vždy plně přítomna schopnost samostatně rozhodnout o léčbě, zejména pokud jde o děti, mladistvé či osoby s duševním postižením.
Dále požadovali zlepšení podmínek pro nemocné v poslední fázi života s tím, že resortní ministerstvo je těmto návrhům nakloněno. Jedná se například o zdůrazněné postavení rodinných lékařů při ambulantní paliativní péči, kteří by se mj. měli stát partnery týmů v ústavní a polostacionární oblasti. Stejně tak je třeba lépe zajistit specializovanou ambulantní paliativní péči. Podle lékařů si pacienti zpravidla přejí prožít poslední fázi svého života pokud možno v domácím prostředí.
Zajistit finance i studijní místa
Německo patří k zemím, kde se minimálně stávkuje. Na tisíc zaměstnanců tu ročně připadá jen zhruba 16 pracovních dnů zatížených stávkou či spory. Ve Velké Británii jde o 26 dnů, v Dánsku 106 a ve Francii 150 dnů. Lékaři proto nevidí důvod, proč by německý stát měl zákonem vynucovat jednotné mzdové tarify a zavádět novou podobu odborového zastupování zdravotníků – tyto předpisy by se měly zrušit.
Podobně delegáti kritizovali pracovní podmínky v nemocnicích. Od roku 1991 poklesly finanční příspěvky spolkových zemí na investice o 30 miliard eur, což zhoršuje péči o nemocné a personál nedostatky kompenzuje na svůj úkor. Za nezbytné označili účastníci dne lékařů, aby stát a spolkové země ročně přispívaly na nemocnice nejméně 3 miliardami eur. Dotkli se také potřeby zajistit dostatek studijních míst pro budoucí lékaře. Ve starých spolkových zemích jich bylo 12 tisíc, nyní jich v celém sjednoceném Německu zbylo 10 tisíc, ačkoli v nových zemích přibylo 8 fakult.
Vliv EU a pracovní doba
Lékaři poukázali na to, že instituce Evropské unie by ani nadále neměly příliš zasahovat do zdravotnictví, jež by mělo zůstat doménou jednotlivých států. Na druhou stranu ale také padla slova o tom, že by novelizace evropské směrnice k pracovní době neměla vést k jejímu „rozmělnění“. Pokud se rozšíří maximální týdenní pracovní doba, nesmí to být na úkor zdravotníků v podobě nepřiměřené zátěže. Německý zákon k této oblasti musí garantovat dostatečný odpočinek. Lékaři trvají na tom, aby „čekání na práci“ v rámci pohotovostních služeb spadalo do pracovní doby a aby nové přehodnocování této oblasti neznamenalo zhoršení podmínek zaměstnanců. Vybídli politicky odpovědné činitele, ale i pojišťovny jako „zaměstnavatele“ k tomu, aby se na úrovni EU postavili proti takovému riziku.