a na nich je pevně stanovena diagnóza.“ atd. Paní ministryně patří zřejmě mezi ty šťastné, jimž letos nikdo nezemřel, jinak by zjistila, že v úmrtním listě, který nyní obecní úřad vydává, nejen že není žádná diagnóza, ale dokonce už ani vůbec ne rubrika o příčině úmrtí. Když jsem přebíral na obecním úřadě úmrtní list, všiml jsem si toho a projevil nad tím hlasitě podiv. Úřednice mi jako vysvětlení zcela slušně řekla, že „nám (úředníkům) ta diagnóza stejně většinou nic neříkala“. Pochybuji, že by normální pacient byl schopen diagnózu zjistit v případě tak náhlého úmrtí - nota bene na nezvyklou příhodu - jako tomu bylo v naší rodině, kde zesnulá nebyla pro stav, který k smrti vedl, léčena, protože se nijak neprojevoval a diagnóza byla stanovena až na soudním lékařství. Byla i pro mne překvapením a pochybuji, že by běžný občan měl vůbec odvahu, podobnou instituci se žádostí o sdělení diagnózy obtěžovat (a myslím, že ani není povinna, sdělit mu ji). Jistě dřívější vyplňování bylo někdy nevěcné, protože diagnózy jako „selhání srdce“ apod., konstatovaly jen mechanismus úmrtí, ne základní příčinu. Ale absence tohoto údaje skutečně ztěžuje v anamnéze příbuzných vyhledávání možných opakovaných onemocnění, kterými jsou členové rodiny ohroženi, tím jejich prevenci a nakonec i zdravotní statistiku. Vím, že problém není zaviněn ministerstvem zdravotnictví, ale mám za to, že by mělo usilovat o změnu této praxe - tím spíše, že ve věku výpočetní techniky nehraje uvedení jednoho údaje navíc tak velký technické problém - a navíc je nedostatkem podstatným.
Prof. MUDr. JAROMÍR KOLÁŘ, Praha
Právo, 4.9.2002