Jedná se především o tyto otázky:
a) hloupé zrušení zdravotnických poplatků
b) absurdní zavedení 3. sazby DPH na léky
c) zdraví jakožto zboží
d) nemocnice je ekonomický celek jako kterákoliv fabrika
e) je lhostejné, jak se organizační forma nemocnice nazývá
f) to, že nemocnice poskytuje nějakou veřejnou službu, není žádné specifikum
g) je třeba ucpat díry v nemocnicích a zdravotních pojišťovnách
h) je třeba regulovat poptávku po zdravotní péči
ad a) „hloupé zrušení poplatků“
Zrušení těchto poplatků bylo rozhodně správným krokem, protože jejich legálnost byla jednak velmi pochybná, jednak se setkaly s naprostým odporem obyvatelstva. Ve vztahu k čl. 31 Listiny základních lidských práv a svobod se jimi zabýval i Ústavní soud a shledal je ústavními na základě velmi těsné většiny hlasů ústavních soudců. Kromě toho navýšení poplatků za pobyt ve zdravotnickém zařízení bylo zcela jednoznačně Ústavním soudem shledáno jako protiústavní.
Odpor obyvatelstva k této julínkovské platbě byl tak jednoznačný, že především díky němu zvítězila levice naprosto přesvědčivě ve volbách do krajských zastupitelstev v roce 2010 a také díky ní skončila Julínkova politická kariera i v tehdejší pravicové vládě.
Stát samozřejmě nemůže činit jen opatření, ze kterých by byli občané nadšeni, ale nemůže ani činit opatření, která vyvolají lavinovitou negativní reakci, neboť tím si vládnoucí skupina pod sebou podřezává větev. Názory na tuto otázku mohou být různé, ale každou teorii prověřuje praxe a ta v tomto případě pravdu odhalila zcela jednoznačně.
ad b) „absurdní zavedení sazby 3. sazby DPH na léky“
Ani tento krok není absurdní. Opustíme-li teorii nové daně, která u nás byla jako společenský experiment zaváděna, pak diferenciace sazeb DPH je jen logický projev společenské a sociální citlivosti daňové politiky. Jak známo, v některých zemích je na některé výrobky i nulová sazba daně a také to tam nepovažují za nesprávné, neboť tím stát vyjadřuje určité celospolečenské spotřební preference.
ad c) „zdraví jakožto zboží“
Je žalostnou realitou našeho přechodu do systému raného kapitalismu, že se téměř veškeré statky považují za zboží. Zdraví zboží není a nemůže být, neboť teorie zboží definuje jako „hmotný statek určený k prodeji“ a i zdravý rozum chápe, že zdraví se koupit ani prodávat nedá. Staré přísloví říká, že „zdraví si nekoupíš“. Prostě zdraví není zboží, lékaři nejsou prodavači a nemocnice nejsou supermarkety.
ad d) „nemocnice je ekonomický celek jako kterákoliv fabrika“
I zde se jasně ukazuje diletantský přístup autora. Řídit nemocnici není totéž, jako řídit jinou fabriku. Nemocnice totiž jako poskytovatel zdravotních služeb ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách musí, mimo jiné, přijmout řadu kategorií pacientů, a to bez ohledu na ekonomickou „rentabilitu“ takových pacientů. Neplnění této povinnosti je pod sankcí, a to i trestněprávní. Tato situace je zcela neznámá v jakékoliv výrobní fabrice. Ta prostě vyrábí jen to, co se jí vyplatí.
Právní předpis také určuje materiální a personální požadavky na chod jednotlivých pracovišť nemocnice, a to bez ohledu na její obsazenost, a tedy na ekonomické dopady. Prostě nemocnice není fabrika.
ad e) „je lhostejné, jak se organizační forma nemocnice nazývá“
To je opět další podstatný omyl autora. Autor názvem zřejmě míní právní formu nemocnice. Právní formy právnických osob jsou proto nazývány různě, protože již sám název má označovat ekonomické a právní postavení právnické osoby. Tak např. fakultní nemocnice mohou ze zákona existovat jen v právní formě příspěvkové organizace. Příspěvkovými organizacemi byly i dříve okresní nemocnice, které tvořily tzv. páteřní síť zdravotnických zařízení. Po jejich zcela neuváženém převedení do vlastnictví krajů vidíme tápání v hledání odpovídající právní formy těchto zdravotnických zařízení s žalostnými dopady do praxe. Již jen sám fakt, že velké procento nemocnic vykazuje ztrátu, svědčí o tom, že formy obchodních společností nejsou pro nemocnice ideální.
ad f) „to, že nemocnice poskytuje nějakou veřejnou službu, není žádné specifikum“
Opět autorovo naprosté nepochopení, neboť, jak bylo uvedeno v bodě d), nemocnice právě z toho důvodu, že poskytují veřejnou službu, mají zákonné povinnosti v poskytování určitých zdravotních služeb pro určité pacienty bez ohledu na ekonomické dopady a kromě toho mají povinnost vytvořit nákladné materiální a personální zabezpečení své činnosti bez ohledu na obsazenost, což je zcela jedinečné specifikum s významnými právními i ekonomickými důsledky.
ad g) „je třeba ucpat díry v nemocnicích a zdravotních pojišťovnách“
Autorovo chvályhodné volání po hospodárnosti je jistě namístě. Škoda, že ho specifikuje právě na nemocnice, když v řadě dalších oblastí veřejného života s mnohem méně citlivými dopady do života občanů (obrana, státní správa apod.) vidíme značné nehospodárnosti, které zas tak moc novináře netrápí. Ale zdravotnictví, jak vidět, rozumí každý. Vždyť jen korupce ve veřejné správě nás, podle odhadů, připraví ročně o 10 % veřejných prostředků. A co s tím děláme? Předchozí vláda přijala tzv. protikorupční strategii, a tím to skončilo.
Naopak ve zdravotnictví vidíme, že se s celospolečenským přitakáním v nemocnicích utahuje šroub nákladovosti služeb až na doraz a pak kritizujeme např. kvalitu stravy v nemocnicích, nízké platy lékařů apod.
V této souvislosti připomínám i můj článek nazvaný „Průlomové rozhodnutí soudu“ otištěný vZdraví.Euro.cz č. 3/2012 týkající se povinnosti nemocnic zajistit odbornou asistenci u domácích porodů.
ad h) „regulovat poptávku po zdravotní péči“
Stalo se módou posledních let, že z jednotlivých excesů se dělají všeobecné závěry snižující dostupnost zákonem garantovaných služeb a dávek pro obyvatelstvo. Jedním z julínkovských argumentů pro zavedení regulačních poplatků bylo i tvrzení, že je třeba regulovat poptávku pro zdravotní péči, že někteří občané chodí k lékaři zbytečně často apod. To může být v jednotlivém případě pravda, ale jistě tento jev není převažující. Naprostá většina chodí k lékaři prostě proto, že lékařskou péči skutečně potřebuje. A chceme-li omezit využívání veřejného zdravotnictví těm několika málo, kteří ho využívají nadbytečně, tak to nemůžeme udělat tak, že snížíme dostupnost péče pro ty, kteří ji skutečně potřebují. A regulační poplatky skutečně dostupnost zdravotní péče omezují. Kromě toho to, že někteří navštěvují lékaře zbytečně často, nemá podstatné ekonomické dopady, protože tyto návštěvy se odehrávají většinou u praktických lékařů, kteří jsou odměňováni bez ohledu na počet vyšetřených pacientů kapitační platbou.
Ovšem tento problém má širší rozměr. Vidíme, že ve snaze zabránil zneužívání systému několika málo jedinci, omezujeme jeho využívání naprosté většině těch, pro které je určen. To vidíme v oblasti sociální podpory, podpory v nezaměstnanosti, důchodového systému, nemocenských dávek apod.
Vidíme tedy, že prakticky všechny argumenty autora je možno s úspěchem vyvrátit. To však není podstatné. Podstatné je to, že takovými články se manipuluje veřejné mínění. Tedy vidíme, že média mají velkou moc, ale jakou mají odpovědnost? Nic však není bez příčiny. A co je příčinou tohoto stavu? Správnou odpovědí je zřejmé výrok P. Krugmana, nositele Nobelovy ceny za ekonomii: „Někteří utrácejí miliony dolarů za to, aby lidé nepochopili pravdu“.