Výrobci originálních léků neválčí a nechtějí válčit se státem. Chtějí pouze nastavení transparentních podmínek.
V posledních dnech věnují média velkou pozornost vydání lékové úhradové vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Ministerstvo opakovaně deklarovalo svoje stanovisko o férovém postupu přípravy.
Ministr zdravotnictví stvrdil transparentnost přípravy vyhlášky příslibem, že o úhradách léků nechá rozhodnout odbornou kategorizační komisi a finální verzi vyhlášky nebude upravovat. Prezident lékárnické komory označil toto kolo kategorizace za transparentnější než kola předchozí.
Členové kategorizační komise vyjádřili naději, že výrobci sníží ceny, aby pacienti nebyli zatíženi doplatky.
Naneštěstí ve stejné době se v médiích objevila nahrávka, kde zástupkyně České lékařské komory velmi nestandardním způsobem „zařizuje“ inzerci.
Ve hře jsou opět úhrady léků. Je pochopitelné, že média a pacienty zajímá nejvíce, jak vysoké budou doplatky na léky a podrobnosti kauzy s inzercí. V tom ale zaniká to nejdůležitější – společná příčina obou kauz a jejich možné následky.
Nedůslednost škodí všem
Když na jaře roku 2005 podala Mezinárodní asociace farmaceutických společností stížnost na Českou republiku k Evropské komisi pro netransparentní rozhodování o úhradách, požadovala touto krajní cestou jediné: změnu neprůhledného prostředí a nastavených podmínek kategorizace, které budou stejné pro všechny žadatele o úhradu.
Nejedná se o nevýznamnou záležitost – každý rok je díky úhradové vyhlášce přerozděleno asi 36 miliard korun.
V době, kdy Evropská komise vyzývá Českou republiku k nápravě a dává jí na to dva měsíce (termín vyprší 18. prosince), vydává ministerstvo zdravotnictví novou lékovou vyhlášku, připravenou opět bez předem stanovených pravidel. Neexistence objektivních pravidel pro stanovování úhrad léků a chybějící léková politika jsou příčinou stavu, jehož jsme nyní bohužel svědky.
Nedůslednost české vlády poškodí pacienty i všechny občany České republiky. Zhorší se dostupnost léků pro těžce a chronicky nemocné pacienty. Ti na současný systém doplácejí nejvíce. Jako člen kategorizační komise za MAFS (se statutem pozorovatele) mohu absenci pravidel doložit.
Hovoří-li na tiskové konferenci ministerstva zdravotnictví jeho zástupci o tom, že byl zohledněn kurzovní rozdíl, napadá mě celá řada otázek: Proč jsme o tomto pravidlu až do tiskové konference neslyšeli?
Proč právě americký dolar, jsou-li léky vyráběné hlavně v eurozóně? Proč byly některým lékovým skupinám sníženy úhrady o 36 % a jiným o 3 % a některým třeba vůbec? Nebo proč po tzv. „odvolání“ přibyly do vyhlášky řádky, které nikdo předtím neviděl? Je chvályhodné, že pan ministr do vyhlášky nechce nijak zasahovat.
Avšak tím, že podepíše bez dalších zásahů dokument, který vznikal bez pravidel, jeho transparentnost nezvýší. A pokud minulé vyhlášky vznikaly za ještě divočejších pravidel, pak překračují moji představivost.
Ceny nelze snižovat donekonečna
Zástupci ministerstva by měli být k pacientům féroví a vysvětlit jim, že pokud je v každé ze 300 skupin hrazen jeden lék plně, nic to neřeší. Jednotlivé léky ve skupině nejsou v řadě případů zaměnitelné, a pokud má pacient smůlu a nehodí se pro něj plně hrazený lék, bude si muset doplatit na lék jiný, nehrazený.
V některých případech stovky nebo tisíce korun měsíčně. Argument, že tady máme na vše generika, je také zavádějící. Ta se totiž začnou vyrábět až po vypršení patentové ochrany a jejich výhradní používání nás posune v čase asi o 12 let zpátky.
Velmi smutné je, jaký signál kategorizace léčiv vysílá průmyslu – my jsme rozhodli a vy teď snižte ceny, jinak budete držet v ruce černého Petra. Snižovat ceny ale nelze donekonečna. Každá společnost má stanovené pevné cenové pásmo, stejné pro všechny země, které nemůže snížit.
Cena odráží náklady na výzkum a vývoj nového léku. Ten dnes stojí až jednu miliardu dolarů. To pro lepší představu odpovídá téměř polovině ročních výdajů na léky u nás. Možnosti pro společnosti jsou tedy dvě: dostat za lék adekvátní úhradu, nebo jej na trh vůbec neuvádět.
Výrobci nechtějí válčit
Jako zástupce průmyslu a občan České republiky mám ještě jeden problém. V prosinci mám v Bruselu na schůzce asociací farmaceutického průmyslu prezentovat posun v České republice směrem k transparentnosti.
Nevím si rady s tím jakým způsobem beze studu zdůvodnit současný vývoj a vysvětlit vydání nové lékové vyhlášky. Mám takový nepříjemný pocit, jako když jsem stávala na letišti ve frontách non-EU citizen.
Zajímalo by mě, zda stejně nepříjemný pocit občana banánové republiky budou mít i čeští vyjednavači v Bruselu, až budou vysvětlovat komisi vývoj v České republice.
Výrobci originálních léků neválčí a nechtějí válčit se státem. Chtějí pouze nastavení transparentních podmínek. Transparence je jediná cesta pro průmysl, jak dlouhodobě stabilně pracovat a vylepšovat svoji pověst. Ale hlavním bojovníkem za transparenci by měla být česká vláda.
Pokud by Česká republika změnila podmínky přípravy lékové vyhlášky už v minulosti, dnes bychom nemohli být svědky spekulací kolem videokazety. Transparentní prostředí je zároveň správným signálem pro investory, že jsme zemí, kam se bez obav dají investovat peníze.
Jako středoevropská země bychom přece měli být vstřícní hlavně k inovativnímu průmyslu a usilovat o tyto investice s vysokou přidanou hodnotou. Inovativní farmaceutický průmysl je v rámci Evropy druhým největším investorem a zdrojem vysoce kvalifikovaných pracovních míst. Zemi posiluje nejen ekonomicky. Je především investicí do zdraví jejích občanů. Zavedení transparentních podmínek do rozhodování o úhradách léků je potřebným krokem správným směrem.
Jana Mikotová, www.Zdravi.Euro.cz
autorka je výkonná ředitelka Mezinárodní asociace farmaceutických společností