Vážené kolegyně, vážení kolegové,

když jsem pro vás plánovala článek o bioterorismu, abychom nezapomínali na stále aktuální zdravotní a společenskou hrozbu, netušila jsem, že v době přípravy tohoto čísla bude spáchán jeden z nejhrůznějších teroristických útoků v soudobých evropských dějinách – útok v pařížském Bataclanu. Navzdory tomu, že se tato událost odehrála pár dní před 17. listopadem, kdy si připomínáme výročí začátku Sametové revoluce a následné přeměny totalitního režimu v pluralitní demokracii, zůstává skutečností, že válka, smrt a utrpení provázejí člověka odjakživa. Úkolem zdravotníků, lékařů a vědců, jak sami dobře víte, není vymýtit smrt. Stejně tak není v silách žádných politiků sprovodit ze světa války a utrpení. Politika a zdravotní systémy však mohou učinit svět, v němž žijeme, o něco snesitelnějším. Mezioborovou a mezinárodní spoluprací lze mírnit dopady všemožných extrémů, ať už se jedná o politické a náboženské inklinace nebo „jen“ o nezodpovědný životní styl. Neustálý dialog je základem homeostázy organismu, vztahu člověka k sobě i okolnímu světu, vztahu lékaře a pacienta, udržitelnosti zdravotního systému i podmínkou mezinárodní politiky. A bez přesahu vlastních přesvědčení, kritické sebereflexe a ochoty naslouchat oponentovi, kterým může být v nejzazším případě i smrtící virus či terorista, zůstává svět nekončícím bojištěm, v němž se postupně vytrácí radost ze života i úsilí vložené v nápravu světa.