již běží pátý rok třetího tisíciletí a technická vyspělost lidstva, a to i v medicíně, roste závratným tempem. Téměř denně jsme svědky nových, někdy převratných objevů ve všech oborech lidské činnosti.
To je jedním z důvodů, proč krátce a s úctou k našim předkům připomenu nejvýznačnější data v historii medicíny, zvláště pak v chirurgickém oboru urologie.
Urologická onemocnění trápí lidstvo od pradávna. Nejstarším urologickým nálezem na světě je prehistorický odlitkový konkrement močového měchýře v kosterních pozůstatcích ani ne dvacetiletého muže, který byl nalezen v roce 1901 ve starověkém hrobě poblíž Abydaru v Egyptě a je přibližně 7000 let starý. Imhotep, stavitel nejstarší kamenné stavby na světě - Džoserovy pyramidy (2700 př. n. l.), byl zároveň prvním lékařem a později i bohem lékařství.
V jeho hrobě u Sakkáry poblíž Káhiry se našly lékařské nástroje a lékařská pojednání stará 4700 let. Jedna z nejstarších známých medicínských „knih“, Ebersův papyrus, datovaný rokem 1550 před Kristem, obsahuje téměř 900 receptů na léčebné přípravky a čaje. Recepty vycházely z empirie a některé byly označeny návody „k regulaci proudu moči“.
Ind Charoka, lékař sikhského krále Kanišky v prvním století n. l., již používal katétry k vyprázdnění močového měchýře při retenci moče. Celsus, který žil v Římě na začátku křesťanské éry, ve svém medicínském textu „De re medica“ velmi přesně popsal techniku perineální litotomie.
Starověcí lékaři byli vázáni Hippokratovou přísahou, která svým „neprovedeš řez na kámen“, podobné počínání přímo zakazovala. Nelze se příliš divit. Pooperační mortalita byla 40-50 % a morbidita 80-95 %. Autorita Hippokrata, Aristotela a Galéna, i přes všechny jejich zásluhy o rozvoj lékařství, zabrzdila vývoj operačních oborů na dlouhá staletí.
Teprve koncem 19. a začátkem 20. století dochází k největšímu rozvoji chirurgických oborů, a to zejména po zavedení celkové anestézie a místního znecitlivění do chirurgické praxe. Zakladatelem mikrobiologie jako vědního oboru byl Francouz Louis Pasteur (1822-1895), původním povoláním chemik.
Jako první prokázal vztah určitého mikroba ke konkrétnímu onemocnění a vypracoval účinná protiepidemická opatření. Jeho práce se staly podnětem pro anglického chirurga Josepha Listera, jenž vr oce 1875 zavedl principy antisepse, které znamenaly další významný pokrok v chirurgii.
V prosinci 1892, kdy celý vědecký svět slavil v Paříži sedmdesátileté jubileum Pasteura, lord Joseph Lister jako prezident London’s Royal Society jménem všech chirurgů prohlásil, že „chirurgie jako obor a celá chirurgická obec vděčí tomuto velikánovi za jeho objevy a budou mu navždy dlužni“.
Urologie se postupně rozvíjela na chirurgických pracovištích v závislosti na větší nebo menší přízni jejich přednostů. Příčinou diferenciace obou oborů byl jak rozvoj rekonstrukční chirurgie močových cest a pokroky v onkourologické operativě, tak zejména rozvoj urologické endoskopie.
Za praotce moderní endoskopické techniky lze považovat profesora Maxe Nitzeho, který v roce 1877 zkonstruoval endoskop. Skutečnou revoluci v transuretrální operativě přinesl Stern-Mc Carthyho resektoskop, předvedený vNew Yorku vroce 1931.
První perkutánní nefrostomii provedl Američan Goodwin v roce 1955. Během dalších dvaceti let technická exploze výrazně změnila charakter celého oboru. V roce 1976 Fernstršm poprvé odstranil konkrement z ledviny perkutánní cestou pomocí nefroskopu. Do transformace urologie významně zasáhly extrakorporální drtiče konkrementů.
Současný rozvoj techniky i medicíny nabývá nevídaného tempa a možností jak vdiagnostice, tak léčbě a prevenci. V souboru deseti přehledných článků, které naleznete vtomto čísle Postgraduální medicíny, chceme seznámit lékařskou veřejnost s některými vybranými problémy současné urologie.
Doc. MUDr. Michael Urban