Proč jste si zvolil zdravotnické povolání?
Zřejmě mě inspirovala moje o mnoho let starší sestra, za kterou jsem chodíval do nemocnice. Vždycky se mi sesterské povolání moc líbilo. Za minulého režimu bylo téměř nemožné dostat se na střední zdravotnickou školu a bez doporučení to nešlo vůbec. I když jsem se učil velmi dobře, mužům se prostě doporučení na zdrávku nedávalo. Bez něj vůbec nemělo smysl se o přijetí ucházet a jít k přijímacímu pohovoru. A tak jsem šel na gymnázium, které jsem vystudoval. Poté jsem četl inzerát, že zdravotnická škola v Praze přijme muže i dívky k dennímu pomaturitnímu studiu na obor všeobecná sestra. Přihlásil jsem se. Po studiu jsem si udělal specializaci pro intenzivní péči a odešel do praxe. Mé rozhodnutí, že se stanu sestrou, určitě upevnila i vojna, kde jsem zastával funkci zdravotníka.
Nelitoval jste toho někdy?
Ne, nikdy. Moje práce mě už od začátku opravdu velmi baví, dělá mi dobře a naplňuje mě. Kdysi jsem jeden čas pracoval v jiném oboru, dokonce za mnohem lepší peníze, ale nikdy mě to nenaplňovalo tak, jako práce ve zdravotnictví.
Vzpomínáte si na své začátky?
Na standardní oddělení IV. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jsem nastoupil 16. července 1995 a setrval jsem tam 17 let. Pak jsem pracoval na angiologické jednotce a na metabolické jednotce intenzivní péče. V roce 2000 jsem vyhrál konkurz na staniční sestru koronární jednotky, kde jsem působil do roku 2012.
Jak jste se dostal do Nemocnice Na Františku?
Zvítězil jsem ve výběrovém řízení na funkci hlavní sestry nemocnice. Myslím, že mi změna velmi prospěla.
Co je náplní práce hlavní sestry?
Obsah práce se v různých nemocnicích liší. Pracovní náplň náměstka pro ošetřovatelskou péči ve fakultní nemocnici je odlišná od náplně hlavní sestry malé nemocnice, jako je například ta naše. Mým hlavním úkolem je zajišťovat personál, vést metodiku kvality ošetřovatelské péče a dohlížet na její dodržování, působím i jako epidemiologická sestra. A samozřejmě dohlížím na uplatňování ekonomických pravidel, především při objednávání spotřebního materiálu.
Co máte na své práci nejraději a proč?
Nejraději mám takové situace, kdy moje kroky a rozhodnutí vedou ke spokojenosti pacienta. Každý pochvalný dopis týkající se kvality péče sester je pro mě odměnou a vždycky si říkám, že i ta opatření, která nebyla přijata s povděkem či pochopením, přinášejí kýžené výsledky. Samozřejmě, že občas napíše i nespokojený pacient, ale můžu říct, že spokojených dopisů je čím dál víc, což mi dělá radost.
Ve zdravotnictví se hovoří o kritickém nedostatku sester. Jak by se podle vás dal vyřešit?
O odpovědi na tuto otázku přemýšlím každý den. Hledám cestu, jak to řešit, a zajímám se o to, co sestrám chybí, co by potřebovaly. Na prvním místě jsou peníze. Ať si každý říká, co chce, opravdu jde především o peníze. Ale co sestrám nabídneme dál? Obávám se, že povolání sestry není v dnešní době celoživotním posláním, protože práce je opravdu náročná. Dnes je snazší vydělat peníze tím, že něco prodám, než když dám kus ze sebe. V centru pozornosti jsou pacienti s jejich vlastnostmi i náladami. Přijdou do nemocnice se zdravotním problémem, je jim špatně, bolí je to. Ošetřovatelskou péči berou zcela automaticky a očekávají, že jim sestra pomůže. Samozřejmě, ale fakt, že se bolest vrátí, nemůže sestra ovlivnit. Stále častěji mám pocit, že to pacienti nechápou. Nebo nechtějí pochopit? Dnes jsme svědky toho, jak se v naší společnosti rozmáhá ošklivé až agresivní chování a sestry u lůžka tomu bývají často vystaveny. Co udělá pacient? Zavolá si sestru a sdělí jí mnohdy nepěkně, že má bolesti. Sestry ale musí být přívětivé a vstřícné. Děvčata, ale i chlapi musejí zvládnout strašně moc, je toho na nich naloženo opravdu hodně. K tomu mají mraky administrativy, protože každý krok musí být řádně zdokumentován. Sestry chápou, že je to důležité především z forenzních důvodů. Ve zdravotnických zařízeních je ale tolik vedlejší administrativy, kterou by sestra dělat nemusela. Zapisovat různé teploty prostředí lednic, uskladnění, kontrolovat, jestli jsou regály správně popsány. To všechno musí dělat sestry, protože zde není jiný personál, který by tyto činnosti vykonával. Takže si jednoho krásného dne sestra řekne, že už toho má dost, že už nemůže a že musí pryč. Už nebude stačit jen změnit oddělení či nemocnici, aby se člověk udržel profesionálně čilý, nepropadl čisté rutině a nepodlehl vyhoření. Nakonec bude muset ze zdravotnictví odejít. A já se obávám, že ta doba už tady je.
Potýkáte se také s problémem nedostatku sester?
Rád bych řekl, že nepotýkám. Je pravdou, že naše nemocnice za poslední čtyři roky prošla restrukturalizací. Vždycky, když jsme zavírali oddělení, jako třeba ARO, neurologické nebo část interního oddělení, nebylo to z důvodu nedostatku sester, ale z pohnutek ekonomických. Nemůžeme vyloučit, že taková situace v budoucnosti nenastane, ale nikdy nebylo sester tak málo, aby to ohrozilo chod naší nemocnice. Neříkám, že bych sester nechtěl víc, ale zatím jich máme tolik, aby fungování nemocnice bylo personálně zajištěno. V současné době to ale nemohu říci o jednom oddělení, kde mi naráz odchází několik sester. Nastal čas, kdy vlivem nedostatku sester mohou společně odejít celé kolektivy. Jednotlivec vám nyní strhne celý kolektiv a máte ohrožený chod oddělení. Může to být fenoménem doby, protože dalším důvodem, proč sestry rády zůstanou na oddělení, je dobrý kolektiv.
Stává se vám tady také, že sestry vyhoří?
Stává se to čím dál častěji. My bohužel o zdraví sester pečujeme jen na bázi teoretické. Prakticky na to není prostor a nikdo si nemyslí, že by se v rámci prevence vyhoření měla pravidelně provádět cvičení a podobně. Absolvoval jsem určité kurzy, kde jsme se naučili techniky předcházení syndromu vyhoření. Přednášku si vyslechnete, ale do praxe ji už neaplikujete. Vím, že ve světě jsou nemocnice, kde jsou aspoň jednou ročně takové kurzy pro sestry povinné. Sestry pak v rámci své práce musejí opravdu cvičit a absolvovat psychologické pohovory s terapeutem, což jim při práci hodně pomáhá. A to mi u nás chybí.
Říkal jste, že v době vašich studií byl problém se na střední zdravotnickou školu dostat. Dnes se na ni hlásí i žáci se čtyřkami. Myslíte, že je to tak správně?
Není to správně a odráží se to pak v úrovni znalostí a vědomostí absolventů. Ještě i v době, kdy jsem dělal přijímací pohovory na pomaturitní studium na SZŠ, to byla výběrová škola, i když zájem o ni už klesal. Bylo nás sedmnáct, kteří jsme tam nastoupili. Jenom pět z nás školu ukončilo maturitou. Tady vidíte, že zájem o studium na zdravotnické škole šel už počátkem 90. let dolů. Dnes se na ni dostanou zájemci s jakýmkoliv vysvědčením. Já bych kupříkladu ani tolik neřešil známky, ale zájem lidí dělat tuto práci. Protože mít zájem o práci znamená chtít se celoživotně vzdělávat, což by ve zdravotnictví napříč všemi profesemi mělo platit dvojnásob. V současné době je zájem o ošetřovatelskou práci mizivý. Řekl bych téměř nulový. Samozřejmě se vyskytnou výjimky, které mi dělají radost. O malinko lépe na tom jsou vyšší školy. Účastním se teď absolutorií vyšší odborné školy, a tam je znát, kdo se do třetího ročníku vůbec dostat neměl. Zřejmě absolutorium dodělá, ale být by to tak nemělo. Na druhé straně jsou studenti, kteří jsou nadaní a šikovní a dušují se, že mají zájem pracovat ve zdravotnictví. Nicméně si podle počtu nastupujících absolventů do nemocnic pokládám otázku: Kde jsou? Všichni studenti to nemyslí vážně. Další část nastupujících absolventů si není jistá, zda ve zdravotnictví chce zůstat. Jednoho dne je práce profesně vyčerpá a oni se rozhodnou změnit obor. Podle mě jsou naši lidé na trhu práce ceněni i v jiných profesích. Uplatní se v administrativě i bankovnictví, protože mají vzdělání a naučili se komunikovat.
Myslíte, že sestry mají dostatečnou motivaci, aby ve zdravotnictví chtěly zůstat? Čím by se tato profese dala zatraktivnit?
Vezměte si třeba mediální obraz sestry. Medializace sestry v pozitivním smyslu slova je dnes nulová. Podle některých filmů či reklam jsou sestry hloupoučká stvoření nápomocná lékařům, byť jsou třeba milá a vtipná. Z akčních seriálů máte pocit, že záchranáři skáčou z vrtulníku a lezou po mrakodrapech. Tak to ale není. Z něčeho takového si člověk nemůže udělat obrázek, co sestra vlastně dělá a co při své práci prožívá. Že jde také o adrenalin, třeba na jednotce intenzivní péče, který člověka nabíjí. Když se pracovnímu týmu podaří zachránit člověka, zdravotníci si to mezi sebou nemusejí říkat. Jen na sebe mrknou a všichni vědí, že se to povedlo. Je to nádherný pocit. Každý pacient má za sebou příběh, jehož součástí jsme i my. Je úžasné, když má příběh dobrý konec.
Jsou ale i jiné prožitky. Situace, kdy pacient sestru napadne z důvodu duševní poruchy, je zážitek sice negativní a velmi stresující, ale i z něj může mít nakonec sestra dobrý pocit. Jestliže se podaří situaci zvládnout na maximálně možné profesionální úrovni, pak jde o velkou zkušenost. I takové zážitky sestru nabíjejí.
Jinou stránkou je rutinní péče, která je náročná, těžká a s trochou nadsázky i špinavá. Ta už tolik adrenalinových zážitků nepřináší. Často je sestra na noční směně sama a musí všechnu péči o nemocné zvládnout. Ráno pak přijde pacient a postěžuje si, že mu večer „nenatřepala polštář“. Takovou větou jí vezme radost z toho, co všechno se za noční službu podařilo, protože jí je také líto, že na nějakou drobnost zapomněla. Ale to jen kvůli tomu, že v noci pomáhala zachraňovat jiný život.
Jsem přesvědčen, že kromě lepšího finančního ohodnocení sester by mladé lidi motivoval i pravdivý mediální obraz zdravotnictví. Možná by pomohlo chodit mezi mladé lidi, ukázat jim, co je čeká, aby neměli očekávání, která se nenaplní. Pokusit se jim vysvětlit podstatu této profese. Věřím, že mnoho z nich by v sobě našlo stejnou motivaci jako kdysi v osmé třídě já.
Jaký je váš názor na chystanou změnu systému vzdělávání sester?
Tato část zákona je podle mě profesionální prohrou všech sester. Vůbec jsem netušil, že by to mohlo dojít tak daleko, že budeme bít na poplach. Staneme se jediným státem, který bude mít tři stupně vzdělávání pro sestry. Snažíme se zvýšit kvalitu zdravotní péče a zároveň se dělají kroky, které kvalitu snižují. Nemyslím si, že to může změnit počet sester, jak si slibují předkladatelé návrhu. Pokud vím, k diskusi o novele zákona bylo přizváno minimum zástupců sesterské profese. Rozhodně nevěřím argumentům, že si kvalitu pracovního výkonu sestry pohlídají sami lékaři. Lékaři mají své práce už tolik, že nemohou hlídat ještě sestru. A sami už ani úplně přesně nevědí, co všechno mají sestry v kompetencích a co všechno dělají. Vrátíme se tak hodně do minulosti a zabijeme něco z toho, co se tady vybudovalo. Zajistit odbornou přípravu sestry je nutné a bez praxe to nejde.
Zdravotnické školy nejsou tím, čím bývaly. Jediné vzdělání, které za něco stálo, bylo na vyšších odborných školách, které se zredukovaly. Bakalářská a magisterská studia se eliminují na minimum. Dobrá, s tím bych i souhlasil. Ovšem myslet si, že zdravotnický asistent vystuduje rok „něčeho“ a bude z něho sestra, snad nikdo nemůže myslet vážně. Když už dopustíme, že dojde ke snížení kvality ošetřovatelské péče, tak v tom nevidím jedno jediné pozitivum pro medicínu. Moc mě mrzí, že jsme nedokázali přesvědčit lékaře, že potřebují vzdělané sestry. Dnes lékař nemusí sestře říkat, co má dělat, neboť ta jako odbornice ví, co je potřeba. Podá pacientovi určený lék, mezitím si jej zhodnotí: vidí-li, že má sucho v ústech, vytře mu dutinu ústní, dohlédne, aby se napil, ošetří mu zalepené oči i „naklepe polštář“. To jsou úkony, které lékař vlastně neordinuje.
Absolvent střední zdravotnické školy, který se čtyři roky věnoval maturitním předmětům víc než odborným, se to za jeden rok nenaučí. A to nemluvím o klinické propedeutice. Vidím většinu mladých zdravotnických asistentů v praxi. Naučí se rutinu, ale nejsou schopni zvládnout profesionálně komplexní péči o pacienta. Asistent půjde pacientovi dát lék, ale položí mu ho na stolek a odejde, protože splní jen nařízení lékaře. Práci sestry se musí naučit až v praxi. V tom vidím problém.
Který rodič dá studovat své dítě na školu, po jejímž absolvování nemá potomek cenu na světovém trhu práce? Kdo nechá vystudovat dítě, aby pak pracovalo za velmi nízkou mzdu a ještě nemělo šanci profesního růstu nebo si jít přivydělat do zahraničí? Možná rodič dítěte, které se moc dobře neučí, řekne: „Podívej, na té zdrávce si uděláš státní maturitu a uvidíš, třeba si vzdělání na sestru jednou doplníš.“ Nemyslím si, že tento krok houfně přivede sestry do zdravotnictví. A to nemluvíme o jejich kvalitě. Lékaři vždycky byli zvyklí, že zdravotnická škola byla výběrová, její absolventi měli určitou úroveň a také že se dále v oboru vzdělávali. Nyní se zruší registrace a nikdo nebude mít povinnost se dále vzdělávat.
A co tedy nastane?
Budeme mít lepší pomocný personál, který bude mít částečně širší kompetence. Ale zodpovědnost stejně ponese nějaká sestra (minimálně úseková nebo staniční), která časem rezignuje, protože nebude pracovat za někoho dalšího.
Situace povede jen k další administrativě a rozsáhlejším standardům, protože jak jinak se můžete prokazatelným způsobem krýt, že jste sestru seznámili s postupem a naučili ji to. Prostě vypracujete velice podrobný standard, protože si nejste jisti, co všechno sestra ze střední zdravotnické školy umí. Sestra ho bude muset přečíst a podepsat. Jak jinak ale zajistit, abyste měli jistotu, že kvalita péče byla dodržena. A budeme doufat, že ví, co, jak a proč se vlastně něco dělá. Jsem zastánce dvoustupňového vzdělávání sester, a to na vyšších odborných školách, popřípadě výběrově na vysokých školách. Myslím, že studium na vyšší odborné škole a vysokoškolské studium na určité úrovni přineslo sestře znalosti a přehled. Taková sestra pak v praxi ví, co má dělat, a nemusíte ji učit, co je to ošetřovatelský proces. Ale zdravotnické asistenty a „rychlosestry“, jak já je nazývám, budeme muset naučit všechno.
Vzdělávání zdravotnického personálu by mělo být v gesci ministerstva zdravotnictví, a ne školství. Kdo jiný umí odhadnout, jaké jsou potřeby středního zdravotnického personálu, jaké jsou potřeby na trhu práce. Nikdo nemá nic proti všeobecnému vzdělání, ale copak sestry vystudované v minulých letech bez maturity z matematiky byly méně vzdělané?
Co byste sestrám nejvíce přál?
Sestrám bych přál, aby měly rády samy sebe. Jedině tak budou spokojené ve svém osobním i profesním životě a práce je bude bavit. Nic lepšího jim přát nemůžu. Když je jejich práce bude bavit, pak ve zdravotnictví zůstanou. Práce sestry přináší nejen hezké chvíle, ale i nepříjemné, konfliktní situace, které vyčerpávají. Jen silná osobnost, která si váží sama sebe, se s tím umí poprat. Takový člověk se chce vzdělávat a nepotřebuje k tomu směrnici, která mu to nařídí. Chce sám, protože ho to zajímá a touží být ve své profesi opravdu dobrý. Ne kvůli nadřízeným, ale kvůli sobě a pacientům, a to je podle mě základ. Vážím si všech sester, které ve zdravotnictví zůstávají, ale i těch, které ve zdravotnictví stále pracují, přestože cítí, že už by dávno měly odpočívat.