Tedy podle ČLK. Ve skutečnosti docela solidně korelují s poměry v ekonomice a v posledních letech rostly opravdu masivně. Těžko se najde obor, kde by byl růst mezd razantnější. Přesto ohodnocení lékařské práce má prý růst o deset procent ročně, aby se zastavil odliv doktorů do zahraničí. Totéž bychom nejspíše slyšeli, i kdyby ty platy skočily meziročně na dvojnásobek.
Přesto má člověk pro pláč lékařů jisté pochopení. Každý chce vydělávat více a má právo pro to činit, co uzná za vhodné. Jen podotkněme, že české zdravotnictví má daleko větší problém s nedostatkem středního personálu a jeho kvalitou. Tento problém je jednoznačně dán nedostatečným ohodnocením, na které nejsou zdroje, protože o mzdách v nemocnicích rozhodují dominantně lékaři a na sestřičky pak nezbývá. Takže jestli se někde má urgentně přidávat, tak je to právě zde.
Ale podstatné je především to, aby bylo z čeho přidávat. A tím zdrojem rozhodně není státní rozpočet. Ne v situaci, kdy efektivita fungování veřejně vlastněných nemocnic je žalostná, což je naprosto zřejmé z porovnání s privátními zařízeními.
Žádný krajský konglomerát nemocnic se svým hospodařením ani na kilometry nepřiblížil Chrenkovu Agelu, jehož smlouvy s pojišťovnami a pokrytí oborů péče jsou zcela standardní a srovnatelné. Jen se tam nekrade a netrpí se nehospodárnost. A že by odtud utíkal personál, se opravdu říci nedá. O tom, zda je ve zdravotnictví hodně nebo málo peněz, vypovídá nejlépe to, že v Česku těžko najdete miliardáře, který by nechtěl koupit nějaké zdravotnické zařízení. Že by důvodem byla jejich vrozená dobročinnost a ochota financovat státním špitálům dobře známé chronické provozní ztráty, asi uvěří málokdo.
Neplédujeme za privatizaci nemocnic. Ta nepochybně má svá rizika i souvislosti, které není snadné identifikovat a minimalizovat. Ale pro to, aby se konečně začal dělat pořádek v hospodaření špitálů, je to argument docela silný. Nemuselo by to být až tak obtížné. Jen se vlastníci, tedy ministerstvo zdravotnictví, kraje i obce musejí začít trochu starat o to, jak se nakupuje materiál, nakolik jsou vytíženy drahé přístroje, zda zásoby léčiv vysoce nepřekračují potřeby, když jejich dodání je dnes v naprosté většině případů otázkou spíš hodin než dnů.
A také třeba o to, zda by i ve zdravotnictví nemělo platit to, co u běžných privátních firem: že zaměstnanci mají v pracovní smlouvě zakázáno podnikat ve stejném oboru jako jejich zaměstnavatel, protože to vede k tomu, že náklady nese zaměstnavatel a výnos končí v privátní praxi. Potom by nejspíše ty platy mohly o těch deset procent ročně růst docela dlouho. A bez nároků na státní rozpočet.