OTÁZKA: Byl jste už od dětství hloubavý badatel, který by rád všemu přišel na kloub?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Od dětství mě zajímaly přírodní vědy. Od svých 12 let jsem ve své primitivní domácí laboratoři dělal odvážné chemické pokusy, ale více jsem snil, než hloubal. Přibližně do kvinty jsem plánoval stát se chemikem. Po válce jsem se však setkal s knížkami Paula de Kruifa „Bojovníci se smrtí“ a „Lovci mikrobů“. Jeho díla mne okouzlila svým romantickým pohledem na vědecké bádání, které pojímal jako dobrodružství poznání. A tak jsem se v 16 letech rozhodl, že se stanu virologem.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Podařilo se vám věnovat se virologii hned při studiu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Nepodařilo, ale musím přiznat, že po prvním neúspěšném pokusu jsem o to ani zvlášť neusiloval. Nicméně přednášky z mikrobiologie mne silně zaujaly. Přednášeli ji vynikající pedagogové – zakladatel moderní české mikrobiologie profesor František Patočka, dále profesor Vladimír Kubelka a tehdejší docent Ctirad John. Jejich výklady jsem přímo hltal a se všemi jsem se později spřátelil. Přiznávám však také, že jsem po určitou dobu ve svém plánu stát se virologem zaváhal, a to když jsem se setkal s neurologií, která mne zaujala svou diagnostickou logikou. Začal jsem uvažovat o tom, že bych se věnoval neurofyziologii. Velkou inspirací mi byla opět kniha, a to „Vzruchová teorie“ od profesora Viléma Laufbergera. A také jsem si vzal k srdci radu moudrých, že předpokladem pro úspěšnou práci v oblasti teoretické medicíny je alespoň krátká klinická praxe.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Osud tomu však chtěl asi jinak, že?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Umístěnkou jsem se dostal do Ústí nad Labem, kde jsem nastoupil na interně. V rámci své praxe jsem musel strávit tři měsíce na infekčním oddělení. Tam jsem byl přidělen do sektoru virových hepatitid a hned v průběhu prvního týdne ve mně opět naplno propukla stará láska k virologii. Jako když se probudím z nesprávného snu. Už jsem nechtěl dělat nic jiného než pracovat v laboratoři s nebezpečnými viry.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Jak jste se potom dostal z Ústí do Prahy?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Od šéfa infekčního oddělení jsem se dověděl, že v Nemocnici Na Bulovce je vypsán konkurz na místa dvou sekundářů na infekční klinice, kterou vedl profesor Jaroslav Procházka, infekcionista světového jména. Řekl jsem si, že pro budoucí práci ve virologii bude praxe na vynikající infekční klinice skvělou přípravou. V únoru 1956 jsem se šel přihlásit do konkurzu. Cestou na kliniku jsem potkal svého staršího kamaráda, který mi vysvětlil, že místo, o které se ucházejí i primáři mimopražských nemocnic, nemám naději získat, ale pověděl mi o konkurzu vypsaném na virologickém oddělení vedeném doktorem Karlem Žáčkem. Ta rozmluva netrvala déle než pět minut a během nich jsem se rozhodl. Místo na infekční kliniku jsem zamířil do suterénu budovy, kde sídlila virologie.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Náhody neexistují – co má být, to se vždy stane…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Byla to však přece jen těžko uvěřitelná náhoda. MUDr. Karel Žáček byl charismatickou a dynamickou osobností a skvělým organizátorem, ale také člověkem velmi náročným, s povahou cholerika. Tehdy bylo jeho oddělení virových neuroinfekcí součástí Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který řídil profesor Karel Raška, vůdčí postava československé epidemiologie. Podmínkou konkurzu byla mimo jiné dvouletá praxe v oboru, což jsem nesplňoval, ale žádost jsem si přesto podal. K mému velikému překvapení jsem se za pár týdnů dověděl, že jsem konkurz vyhrál. Snad jsem na doktora Žáčka i na profesora Rašku udělal dobrý dojem při přijímacích rozhovorech, ale hlavním důvodem mého přijetí bylo nejspíš to, že jsem byl jediný přihlášený. Virologů bylo tehdy málo, Karel Žáček byl velmi obávaný šéf, což já ve své ústecké izolaci nevěděl, a mnozí se také báli práce s viry, které vyvolávaly encefalitidy a obrny.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Z Ústí vás pustili bez problémů?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Kraj mě uvolnit nechtěl. Nakonec se to však podařilo po několika napínavých jednáních s krajskými úředníky. A tak jsem 11. června roku 1956 nastoupil na oddělení virových neuroinfekcí Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. Zařazení, kterého se mi dostalo, se jmenovalo inženýr-lékař-asistent, což dnes asi zní hodně žertovně. Bylo to nejspíš pracovní názvosloví převzaté ze Sovětského svazu. Laboratorní práci jsem od prvních dnů totálně propadl a s Karlem Žáčkem jsme se rychle spřátelili. Zpočátku se mi hodně věnoval, za což jsem mu dodnes vděčný. Za pár měsíců jsem se při našich převážně pozdně odpoledních sezeních naučil tolik, na co bych možná jinak potřeboval několik let, kdybych byl odkázán jenom sám na sebe. Doktor Žáček mi velmi imponoval svou inteligencí, vzdělaností, rozhodností, vizionářstvím a mimořádným organizačním talentem.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Na čem jste tehdy pracovali?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Věnovali jsme se hlavně výzkumu poliomyelitidy, v té době asi nejzávažnější infekční nemoci, jejíž ničivé epidemie probíhaly ve všech rozvinutých zemích. Laboratoř, kterou jsem vedl, měla na starosti kontrolu účinnosti očkování nejprve inaktivovanou, později živou očkovací látkou proti dětské obrně. Má práce spočívala především ve sledování promořenosti obyvatelstva poliomyelitickými viry a v diagnostice všech infekčních onemocnění, jež byla provázena známkami poškození centrálního nervového systému. Práce se mi od počátku dost dařila a brzy jsem seznal, že mám volné ruce pro iniciativu, pro realizaci svých nápadů. Už po roce mne doktor Žáček jmenoval svým zástupcem a svěřil mi laboratoř tkáňových kultur, která byla srdcem celého oddělení a kterou do té doby vedl on sám. Krátce před mým jmenováním celé Žáčkovo oddělení opustilo Raškův ústav a přešlo do nově vytvořeného Výzkumného ústavu imunologického. V něm byla skupinou vedenou docentem Dimitrijem Slonimem připravena nejprve inaktivovaná a později živá očkovací látka z oslabených kmenů, které vyvinul Albert Sabin. Díky vynikající organizaci obou akcí se Československo stalo první zemí, v níž se podařilo poliomyelitidu eradikovat. Hlavní zásluhu na tom mají Vilém Škovránek, Karel Žáček, Dimitrij Slonim a Ervín Adam. Byl jsem šťastný, že jsem mohl být při tom.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Po tomto úspěchu jste navštívil Spojené státy americké – bylo to na základě zmíněné eradikační akce?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
V roce 1960 se ve Washingtonu konala druhá mezinárodní konference o živé poliomyelitické vakcíně, kterou organizovala Světová zdravotní organizace. Za Československo se jí měli účastnit doktor Žáček a hlavní hygienik docent Škovránek, který kampaň proti dětské obrně vedl. Vážil jsem si ho pro jeho odbornou zdatnost a nebojácnost, ale také pro to, že držel ochrannou ruku nejen nad celou očkovací akcí, ale i nad jejími vykonavateli. Karel Žáček měl tehdy v ústavu nějaký ekonomický problém a nemohl vycestovat. Přesvědčil mne, abych na konferenci jel místo něho. Pozvání od šéfa Světové zdravotnické organizace na mé jméno pak opravdu přišlo. Docent Škovránek byl tehdy velmi mocný muž, nějakým kouzlem pro mne zařídil všechna potřebná povolení a začátkem června jsme společně odcestovali. Čekaly mne úžasné zážitky.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Jaké to bylo v 60. letech ve Spojených státech?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Vlastní konference trvala týden, ale docent Škovránek tam zůstal o týden déle jako člen komise expertů WHO a prosadil, abych mohl zůstat také a využít své přítomnosti v USA k návštěvě několika výzkumných center. Účast na konferenci a poté návštěvy několika špičkových ústavů mi daly nesmírně mnoho. Setkal jsem se tam s téměř celou světovou virologickou elitou. Tenkrát se totiž drtivá většina těch, kteří ve virologii něco znamenali, zabývala poliomyelitidou. Mně bylo 29 let a byl jsem nejmladším účastníkem konference. Vidět velikány tehdejší vědy a slyšet, jak dovedou koncizně a přesně argumentovat, to byla obrovská zkušenost. Denně jsem se dozvídal nové věci, seznamoval se s pro mne zbrusu novými myšlenkami. Nesmazatelně se mi vryla do mysli návštěva ústavu, kde působil Albert Bruce Sabin, tvůrce živé očkovací látky proti poliomyelitidě, a diskuse s ním i rady, které mi dal. Kdybych měl označit, který jednotlivý zážitek byl pro mne nejsilnější, pak zjištění, že v Americe nehraje žádnou roli věk, ale to, co znáte či umíte. Vracel jsem se s hlavou plnou plánů na inovaci našeho programu, ale rovněž s vědomím, že v důsledku úspěšnosti imunizačních programů éra poliomyelitidy jakožto hlavního objektu virologického výzkumu končí. Z diskusí s mnoha vedoucími virology jsem vyrozuměl, že už se začínají zabývat jinými problémy, z nichž asi nejvýznamnějším je předpokládaná úloha virů při vzniku zhoubných nádorů.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Takže jste se po návratu chtěl zabývat i novými problémy?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Po návratu mne především čekalo těžké zklamání. Během pár týdnů jsem pochopil, že jsem se pro vedení našeho oddělení stal nežádoucí osobou. Formální záminkou bylo, že nemá smysl, aby někdo, kdo se chce zabývat teoretickými problémy, vedl diagnostickou laboratoř. A tak na oddělení vypukl spor. Osazenstvo se rozštěpilo na dva tábory, které se začaly přít o povahu budoucí činnosti. Rozpory skončily rozdělením, a tedy v podstatě zánikem tehdy asi nejvýkonnějšího útvaru, jakým disponovala česká virologie. Došlo k rozsáhlé reorganizaci. Od oddělení, které vedl docent Slonim, se odštěpilo pracoviště vyrábějící tkáňové kultury a media a Slonimovo oddělení se zaměřilo na teoretický výzkum. Moje skupina o sedmi lidech se stala jeho součástí. Začali jsme se zabývat výzkumem genetiky virů, poliovirů a virů chřipky s hlavním cílem vyvinout nové typy vakcín.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: S jakými výsledky?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Ne vše se podařilo dovést do úspěšného konce. Snad nejvýznamnějším výsledkem bylo zavedení genetické metody k úpravě epidemiologicky aktuálních virů chřipky pro výrobu inaktivované vakcíny a také vývoj subjednotkové chřipkové vakcíny vhodné pro očkování dětí. Na obou těchto úspěších má lví podíl moje dlouhodobá spolupracovnice doktorka Hana Závadová.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Měl jste možnost kontaktu se světovou vědou?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
V roce 1963 jsem se na virologické konferenci v Moskvě seznámil s profesorem Josephem Melnickem z USA, který mi nabídl práci ve svém ústavu, v té době asi největším a nejznamenitějším centru virologického výzkumu na světě. Díky jeho intervenci jsem získal stipendium WHO. Pobyl jsem u něj 10 měsíců v letech 1964–65. Pracoval jsem tam s tehdy novým herpetickým virem označovaným jako cytomegalovirus. Ohromně mě ovlivnil tamní styl práce a početné, dlouhé diskuse s profesorem Melnickem a jeho paní, rovněž významnou viroložkou, s nimiž jsem se velmi těsně spřátelil. Hodně mi vyhovovalo tamní kosmopolitní prostředí. Přičichl jsem tam k již zmíněné problematice nádorových virů, a když jsem se vracel, byl jsem rozhodnut, že se budu věnovat zkoumání úlohy virů při vzniku zhoubných nádorů.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Co vás tam zaujalo nejvíce?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Bylo toho mnoho. Snad nejdůležitější bylo seznámení se s tím, jak má vypadat organizace moderního biomedicínského výzkumu. Uvědomil jsem si, že ke složitým problémům je třeba přistupovat současně na různých rovinách, že z nich nelze ukrojit kousek a předpokládat, že jeho řešením se objasní celá podstata. Právě to vede často k závěrům, které budí senzaci, ale jsou s to zavést pokračující výzkumnou práci na scestí. Pozoruhodnou zkušeností byla spolupráce s reprezentanty různých kultur s různým stylem myšlení, z něhož vyplýval odlišný pohled na studovaný problém a na cestu k jeho řešení. To se mi jevilo jako velmi produktivní. V roce 1967 mě Joseph Melnick pozval, abych u něj rok pracoval jako hostující profesor. Myslel jsem si, že je beznadějné, aby se něco takového uskutečnilo, ale přišlo Pražské jaro a do USA jsem mohl odjet i s manželkou a pětiletým synem. Mým úkolem bylo zkoumání nově objeveného herpetického viru Epsteina a Barrové (EBV), který byl později rozpoznán jako první lidský nádorový virus. Dostal jsem tenkrát k ruce početnou skupinu a práce se neobyčejně dařila. Profesor Melnick mé angažmá ve svém ústavu dokonce prodloužil. Jenomže pak přišel 21. srpen 1968 a v roce 1969 dorazilo z Prahy rozhodnutí, že se mám vrátit domů. Alternativou bylo zůstat v USA natrvalo. Dostal jsem tehdy čtyři atraktivní pracovní nabídky, z nichž asi nejlákavější bylo stálé profesorské místo v Melnickově ústavu, ale probudilo se v nás vlastenectví a pocit odpovědnosti k vlastní sužované zemi, takže jsme zvolili návrat. Vánoce 1969 jsme už trávili doma.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Jaká práce na vás čekala po návratu do vlasti?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
V 50. a 60. letech epidemiologické studie odhalily, že karcinom děložního čípku je zřejmě infekční onemocnění přenášené pohlavním stykem. Infekční činitel, který nemoc vyvolává, však nebyl znám. Koncem 60. let se jako možný kandidát objevil genitální herpes simplex virus, označovaný jako HSV2. Ukázalo se totiž, že ženy s karcinomem děložního čípku byly tímto virem infikovány daleko častěji než zdravé ženy z kontrolní skupiny. A navíc se v USA Fredu Rappovi podařilo prokázat, že HSV2 je schopen transformovat normální buňky hlodavců v buňky s onkogenním potenciálem. Tento objev, který jsme brzy potvrdili v naší laboratoři, měl průlomový význam. Začátkem 70. let jsme se přednostně začali zabývat virem HSV2 a jeho vztahem ke karcinomu děložního čípku. Byl jsem neustále v kontaktu s Josephem Melnickem, a tak když na pozvání ministerstva zdravotnictví přijel do Prahy, navrhli jsme provést společnou rozsáhlou studii, která by přinesla – jak jsme soudili – poslední chybějící důkaz o tom, že HSV2 skutečně vyvolává karcinom děložního čípku. Takovým důkazem by byl nález, že u původně zdravých žen, které byly v minulosti infikovány virem HSV2, se objeví neoplastické změny na děložním čípku významně častěji než u těch, které infikovány nebyly. To jsme ale narazili!
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Kdyby to místo s Američany bylo bývalo se soudruhy ze Sovětského svazu, studie by proběhnout mohla?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Přesně tak. Ptali se nás, proč nespolupracujeme se sovětskými vědci. Jenomže ti se zmíněným problémem nezabývali. Po mnoha jednáních bylo kdesi rozhodnuto, že z důvodů, jež nám nikdy nebyly oznámeny, studie prováděná ve spolupráci se Spojenými státy americkými není žádoucí. Současně nám bylo sděleno, že není námitek, aby studie proběhla jako projekt národní. To byla těžká rána, protože provést studii tak, aby byla smysluplná, vyžadovalo značné finanční prostředky. My doufali, že je v rámci spolupráce obdržíme z USA. Jak jsem zjistil z nedávno objevené staré korespondence, uvažovalo se o 100 tisících dolarů ročně. To tenkrát byly velké peníze. Tehdy jsem už byl v čilém kontaktu s vinohradským gynekologem profesorem Jiřím Kaňkou, který se problémem karcinomu děložního čípku dlouhodobě zabýval a zajímal se i o otázky jeho etiologie. Rychle jsme se spřátelili. Rozhodli jsme se, že přijmeme hozenou rukavici a pokusíme se projekt uskutečnit bez zahraniční pomoci. V letech 1973–75 jsme plánovali a vytvářeli podmínky pro jeho realizaci. Abychom získali statisticky významné výsledky, spočítali jsme, že do něho musíme zahrnout a dlouhodobě sledovat alespoň 10 tisíc žen.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Podařilo se nakonec výzkum spustit? Jak probíhal?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Na počátku normalizace byl zrušen Výzkumný ústav imunologický a jeho zaměstnanci začleněni do Ústavu sér a očkovacích látek, jehož hlavní náplní nebyl výzkum, ale výroba biologických preparátů. Díky pomoci několika osvícených lidí na ministerstvu zdravotnictví – a kupodivu i vedení ÚSOL – jsme zřídili dvě gynekologické ordinace a našli dva dobré gynekology, kteří byli ochotni se výzkumnému záměru na šest let upsat. Tým jsme postupně rozšířili o cytology, histology a také o vysoce kvalifikované psychology, kteří byli schopni získat odpovědi na otázky týkající se nejintimnějších stránek života žen. Právě ty měly odhalit rizikové faktory, podle nichž se musely vybrat k ženám, které onemocní, kontrolní osoby ze souboru těch, jež zůstaly zdravé. Každá žena, která do projektu vstoupila, byla řádně gynekologicky vyšetřena. U všech bylo provedeno kolposkopické a cytologické vyšetření, odebrána krev a ve vedlejší místnosti proběhl pohovor s psychologem. Další gynekologické prohlídky se uskutečnily ve dvouletých intervalech. Všechny údaje byly zakódovány tak, aby byla zaručena anonymita, a ukládaly se do počítače ve Státním zdravotním ústavu, který se tenkrát jmenoval Institut hygieny a epidemiologie. Našimi spolupracovníky na oddělení biostatistiky byli Jiří Jelínek a později inženýr Zdeněk Roth.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: To musela být přímo mravenčí práce…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Náročná byla. Nemohu popsat všechny problémy, s nimiž jsme se museli potýkat, a krajně nepříjemné osobní situace, do kterých jsme se dostávali. Důležité bylo, že jsme v průběhu studie zachytili dostatečný počet žen s různě pokročilými neoplastickými změnami na děložním čípku a že se nám podařilo definovat rizikové faktory nemoci, což umožnilo vybrat ženy do kontrolní skupiny mezi těmi, které zůstaly zdravé. Vyvrcholením studie bylo vyšetření sér odebraných od nemocných a zdravých žen při vstupu do studie. Séra byla zakódovaná, takže ani ten, kdo testy prováděl, ani ten, kdo odečítal výsledky, netušil, která séra pocházejí od zdravých a která od nemocných žen. Výsledky pak byly poslány na biostatistické oddělení SZÚ, kde byly uloženy do paměti počítače a dekódovány. Vzpomínám na ono čtvrteční odpoledne, kdy za mnou přišel kolega Jelínek se štosem vytištěných tabulek. Byl bledý, skles27. lý a předal mi své nálezy se slovy: „Mezi zdravými a nemocnými není žádný rozdíl.“ Byl to šok. Kolega Kaňka i já, stejně jako téměř celý virologický svět, jsme do té doby byli skálopevně přesvědčeni, že HSV2 je původcem nemoci a že naše studie s konečnou platností potvrdí, že tomu tak skutečně je.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Něco bylo špatně?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
To, že jsme udělali nějakou chybu, bylo první, co mne napadlo. Pamatuji se, že jsem stál u okna své pracovny, díval se na pankrácký vršek a zoufale se snažil vydumat, co jsme zkazili. A najednou – to bylo jak blesk z čistého nebe – jsem si uvědomil, že naopak výsledky naší studie hypotézu o etiologickém vztahu HSV2 ke karcinomu děložního čípku vlastně vyvracejí. Víte, takové poznání je provázeno zvláštním pocitem jakéhosi osvícení, s jakým se vědecký pracovník setkává jednou či dvakrát za život. V průběhu jednoho roku byly naše nálezy a jejich interpretace obecně přijaty. Tím se urychlil vývoj směrem k poznání lidských papillomavirů jako původců nemoci. S kacířskou myšlenkou, že by právě tyto viry hrály rozhodující roli v patogenezi karcinomu děložního čípku, přišel německý vědec Harald zur Hausen. V době, kdy jsme dokončili naši studii, z jeho ústavu vyšly poznatky, které jeho hypotézu podpořily. Téměř všechny laboratoře, jež se do té doby zabývaly HSV2, přesedlaly na výzkum papillomavirů. Během následujících let se nashromáždilo tolik výsledků, že okolo roku 1995 již bylo jasno. Papillomaviry jsou klíčovým etiologickým faktorem nejen karcinomu děložního čípku, ale i velké části dalších nádorů lokalizovaných v anogenitální oblasti. A dnes jsou k dispozici dvě očkovací látky, jež mohou vyvolat imunitu proti nejnebezpečnějším typům papillomavirů. Mám velkou radost z toho, že od 1. dubna letošního roku pojišťovny hradí očkování dívkám, které v daném kalendářním roce dovrší třinácti let, tak jak jsme to navrhovali před pěti lety. Děje se tak proto, že vakcinace je maximálně účinná, je-li podána před zahájením sexuálního života. U již infikovaných osob její účinnost není žádná či velmi nízká.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Čím se oddělení experimentální virologie ÚHKT, kde nyní pracujete, zabývá v současné době?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Na oddělení v současné době běží tři programy. Jedna skupina se dále zabývá papillomaviry, a to možnostmi vývoje vakcín, které by mohly být použity k terapeutickým účelům, rolí papillomavirů při vzniku zhoubných nádorů hlavy a krku a epidemiologií papillomavirů. Další skupina zkoumá nově objevený lidský polyomavirus, který je zřejmě původcem nádorů z Merkelových buněk. V současné době se ale většina pracovníků oddělení věnuje chronické myeloidní leukemii.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Od konce 90. let léčba leukemie velice pokročila – přímo skokově. Díky čemu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Je tomu tak. K dramatickému přelomu došlo začátkem minulého desítiletí po zavedení cílené terapie. Děje se tak pomocí inhibitorů tyrosinkinázy, která je produktem fúzního genu BCR-ABL odpovídajícího za vznik nemoci. Léčba se však nemůže přerušit, aniž by se riskoval relaps nemoci. A zmíněné léky jsou velmi drahé. Mnozí soudí (a my k nim patříme), že nemoc bude možné vyléčit pomocí imunoterapie. Na našem oddělení se proto zabýváme možností vyvinout terapeutickou vakcínu, která by – nespíš v kombinaci s cílenou chemoterapií – umožnila úplné uzdravení pacientů.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Proč jste přešli od nádorových virů ke studiu chronické myeloidní leukemie? Ta přece není virového původu.
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Přes rozdílnou etiologii má mnoho společného s nádory virového původu. Samozřejmě velkou roli hrálo, že se naše oddělení experimentální virologie před 21 lety přesunulo do Ústavu hematologie a krevní transfuze, kde probíhá klinické i laboratorní studium chronické myeloidní leukemie na mimořádně vysoké úrovni a její výzkum je jednou z priorit činnosti ústavu. Do studia imunologie chronické myeloidní leukemie jsme se pustili začátkem minulého desetiletí. Paralelně se na myším modelu snažíme prověřovat různé typy vakcín proti buňkám transformovaným fúzním genem BCR-ABL. Doktorka Šárka Němečková se svými spolupracovníky se zaměřuje na vybrané antigeny nádorových buněk pacientů s chronickou myeloidní leukemií. Ve své výzkumné práci využívá peptidových vakcín, DNA vakcín a rekombinantních virů. Doktor Michal Šmahel míří pomocí DNA vakcín na kmenové nádorové buňky a skupina, kterou vedu já, pak pracuje na vývoji buněčných vakcín. Tato koncepce počítá s tím, že k imunizaci pacientů by se použily usmrcené nádorové buňky, které před tím byly geneticky modifikovány tak, aby produkovaly různé imunostimulační faktory, čímž by se imunogennost vakcín podstatně zvýšila.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Plánujete nějakou velkou studii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Pro vývoj a prověrku buněčných vakcín proti chronické myeloidní leukemii máme připraveny podrobné plány rozsáhlé studie, která počítá i s inaktivací mechanismů, jimiž se nádor brání imunitním reakcím organismu. Bohužel, v současnosti je tendence takto finančně náročné projekty nepodporovat.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Je nějaká naděje, že se to v dohledné době podaří?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Snažíme se získat podporu některé z firem nebo projekt řešit s movitým zahraničním partnerem. Snad se to podaří.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Jaké jsou podmínky pro realizaci projektu v Ústavu hematologie a krevní transfuze?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Vynikající. Jde po všech stránkách o skvělý ústav, který nepochybně patří mezi nejvýkonnější vědecké instituce v České republice. Navíc je jedním ze čtyř zdravotnických zařízení, která jsou v České republice držiteli nejvyššího mezinárodního certifikátu kvality JCI. Tím, že je kombinací klinického oddělení a soustavy laboratoří, dovoluje jedinečné propojení základního a aplikovaného výzkumu, bez něhož asi není možný žádný zásadní pokrok v biomedicínském výzkumu. Výzkumnou práci v něm usnadňuje i perfektní organizace. Je paradoxem, že se uvažuje o jeho zrušení (a také některých dalších ústavů podobného typu), tyto zprávy ostatně občas proběhnou i sdělovacími prostředky. Kdyby došlo k zániku ÚHKT, byla by to tragédie pro českou hematologii a těžká rána české lékařské vědě. Zánik vysoce produktivních vědeckých kolektivů, z nichž některé se vytvářely po desítky let, by znamenal nenahraditelnou škodu. A to již nemluvím o dalších vysoce záslužných činnostech ústavu, jakými jsou léčebná, pedagogická a konzultační činnost.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Co považujete za největší naději pro medicínu budoucnosti?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Velkou nadějí jsou jak genová, tak buněčná terapie a jsem přesvědčen o tom, že v budoucnosti změní tvář celé medicíny. Kdy se tak stane, je obtížné odhadovat. Před 10 či 15 lety jsme si mysleli, že využití těchto metod je nadosah. Vývoj však je a ještě nějaký čas bude daleko pomalejší, než jsme doufali. Z klinických studií se vracíme do laboratoří zjistit, proč se stalo to, co se stát nemělo, či proč se nestalo to, co se stát mělo.
27.8.2012 14:45:53
OTÁZKA: Jak dlouho ještě plánujete vědecky pracovat vy sám?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Nikdy v minulosti mne nenapadlo, že budu ve svém současném věku ještě činný, ale práce mě stále baví a vydržím u ní denně dost dlouho. Pokud tomu tak bude a pokud budu mít pocit, že jsem užitečný, budu v ní pokračovat. Při tom jsem si vědom, že mne čeká daleko více zklamání než úspěchů. Příroda je totiž tak složitá, že se potvrdí jen málokterá – byť sebelépe podložená – hypotéza. Věda přináší neuvěřitelné množství překvapení. A i v tom je její půvab.
27.8.2012 14:45:53