V Rusku každý rok končí život sebevraždou na 60.000 lidí, dvakrát více než umírá při automobilových nehodách. Státní vědecké centrum sociální a soudní psychiatrie sečetlo, že za posledních 20 let sešlo ze světa vlastní rukou na 800.000 Rusů, a to odpovídá populaci velkého města, o které jsme přišli. V počtu sebevražd na počet obyvatel je Rusko na druhém místě na světě. V evropských zemích v průměru dochází ke 14 sebevraždám na 100.000 obyvatel, v Rusku je to 23,5. Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje ze kritickou mez 20.
Netřeba si namýšlet, že ze světa dobrovolně odcházejí přecitlivělí mladíci kvůli nešťastné lásce. Podle statistik se sebevrahy nejčastěji stávají zralí a práceschopní muži ve věku mezi 40 až 45 lety.
V psychiatrických léčebnách se v současnosti léčí okolo 1,5 milionu lidí. Půl milionu Rusů trpí schizofrenií, čtyři pětiny z nich jsou invalidé, jejichž chorobu provázejí těžké halucinace a blouznění. Každým rokem do psychiatrických poraden přichází více než 7,4 milionu Rusů, ale to je jen špička ledovce. Vždyť přicházejí jen lidé v krajním zoufalství anebo vůbec nikoliv ze své vůle (číslo zahrnuje i alkoholiky a narkomany).
Drogy pravidelně bere pět milionů Rusů (podle odhadu vycházejícího z metodiky WHO, oficiálně jen půl milionu). A alkoholismus se v Rusku často ani nepovažuje za duševní poruchu, stejně jako závislost na kouření či poruchy přijmu potravy.
Depresi lze vcelku považovat za epidemii: zatímco v Evropské unii ji alespoň jednou zažilo 27 procent dospělé populace, v Rusku tento ukazatel přesahuje 50 procent.
To vůbec není k smíchu. WHO varuje, že duševní poruchy mohou podlomit moderní lidstvo stejně jako dříve mor. K roku 2020 se deprese dostane na první místo mezi příčinami smrti a předstihne infekční choroby a nemoci oběhové soustavy.
Depresí trpí miliony obyčejných, psychicky zdravých lidí. Ale nebezpečí tkví v tom, že z deprese vede velmi krátká cesta k sebevraždě, k úniku v závislostech a k mnohem závažnějším psychickým onemocněním.
Životní podmínky v Rusku napomáhají rozvoji duševních poruch. V naší společnosti je velmi nízká míra důvěry (a naopak převeliká míra neklidu), soupeření o omezená blaha je drsné jako nikde jinde. Lidé jsou nuceni být přehnaně agresivní a ještě kvůli nepromyšlené ekonomické politice žijí maximálně natlačeni ve velkých městech.
Nejstrašnější na tom je, že většina Rusů, která potřebuje psychologickou pomoc, ji na rozdíl od obyvatel vyspělých zemí nedostává. Často je ovlivňuje předpojatost. Zajít za psychologem či psychoterapeutem, nemluvě o specializovaných psychiatrických klinikách, jsou schopni jen jedinci. V sovětských dobách býval „blázinec“ alternativou vězení. Diktát „úspěšnosti“ brání lidem hovořit o osobních problémech i s blízkými lidmi.
Kultura péče o duševní zdraví v naší společnosti dočista chybí: „Proč jít k terapeutovi, raději se napijem vodky.“ I mezi vzdělanými lidmi přetrvává mýtus, že psycholog je druh černokněžníka či hypnotizéra, který může člověku ublížit.
Je to paradox, ale o profesionální pomoc v Rusku žádá ta nejzdravější a nejkulturnější část společnosti, anebo druhá krajnost, lidé trpící vážnými psychickými poruchami. Ta část Rusů, která by opravdu potřebovala psychologickou pomoc (anebo alespoň základní psychologickou gramotnost), je od ní naprosto odříznuta.