Magnum opus tohoto čísla týdeníku Euro se zabývá zeštíhlením sítě českých nemocnic v režii zdravotních pojišťoven, což je téma kontroverzní právě tak, jak je staré.
Když na sklonku 80. let publikoval dnešní profesor Karlovy univerzity Jiří Hlaváček svoji mikroekonomickou teorii „homo se assecurans“, popisující chování státních podniků za reálného socialismu, nejspíše ani netušil, že jeho poznatky neztratí nic na své aktuálnosti ani o čtvrtstoletí později.
Nevěříte?
Tedy čtěte tato vpravdě historická slova dalšího profesora Karlovy univerzity Lubomíra Mlčocha: „Sací reflex, snaha ,vydojit' na vnějším prostředí pro podnik co nejvíce zdrojů, je patrně nejsilnějším identifikačním poutem, jež spojuje vnitřní členy podnikové koalice. Pro ,kontrolní skupinu' je úsilí o realizaci sacího reflexu hlavní náplní ,řídicí činnosti'. V tomto úsilí jí napomáhá i celý úřednický aparát, pro nějž se schopnosti v tomto směru stávají rozhodujícím měřítkem profesní kvalifikace. ,Dělnická aristokracie' se sice spíše podílí na plodech takto orientovaného úsilí podnikové koalice, ale i z tohoto důvodu je její identifikace se sáním vnějších zdrojů značná. Nejnižší míra zájmu na realizaci sacího reflexu je v kategorii ,řadových dělníků'; i u této sociální skupiny - na níž koneckonců zůstává realizace finálního cíle podniku, výroba užitných hodnot - lze nalézt řadu důvodů pro identifikaci: zájem na sociální stabilitě a růstu výdělků. Ačkoli tedy mezi sociálními skupinami podnikové koalice existují i vážné zájmové konflikty a rozpory, v jednom jsou zajedno všichni: z celospolečenských zdrojů je potřeba pro podnik ,urvat' co nejvíce.“
Kouzelný termín „sací reflex“ je sice od dalšího pilného pozorovatele, svého času proslulého maďarského ekonoma Jánose Kornaie, nicméně popis cílů a vzorců chování sedí přesně i na boj o zdroje, který se vede v českém zdravotnickém systému celá desetiletí.
Takto profesory poučeni snadno chápeme funkci „kulichů“, kterýžto termín v řadách laické veřejnosti nechtěně, avšak navždy zpopularizoval ředitel největší české nemocnice. Neboť kuliši, neboli prominentní pacienti disponující vlivovým kapitálem, jsou zvláště dnes pro nemocnice v takto definovaném ekosystému nezastupitelní.
Pro zajišťujícího se člověka (homo se assecurans) je nejvyšší metou co nejnižší pravděpodobnost rizika ukončení existence podniku, v tomto případě nemocnice. Jistá dávka skepse, s níž autorka článku komentuje letitý záměr udělat „něco“ s Všeobecnou fakultní nemocnicí na pražském Karlově náměstí, je zcela namístě.
Ale nejde jen o Prahu, kde je potřeba racionálně vedeného restrukturalizačního zásahu nejvyšší, stejně tak jako výskyt kulichů. I ta nejslabší nemocnice, pokud nepáchá nějaké fatální medicínské lapsy jako na běžícím pásu, najde své zastánce, a to nejen „uvnitř podnikové koalice“, ale samozřejmě i u pacientů a také u lokální politické reprezentace.
Není to ani česká specialita, třeba studie provedené v Anglii poměrně jasně ukázaly, že laická veřejnost ze všeho nejvíc preferuje mít zdravotnické zařízení takříkajíc za rohem. Kvalita péče, o níž má jen mlhavou představu, a to i v případě, že jsou takové informace veřejnosti snadno dostupné, není v žebříčku preferencí u většiny populace na prvním místě.
Naopak zdravotní pojišťovny nejsou u české veřejnosti vnímány nijak pozitivně, a zejména jedna z nich dřela na své špatné pověsti coby správce zdravotní daně opravdu jako tažný kůň. Že jsou racionální argumenty v tomto konkrétním případě na straně zdravotních pojišťoven, je druhotné.
Jak uvádí týdeník Euro, dokonce i překvapivý počet hejtmanů chápe, že racionalizace jimi zřizovaných sítí nemocnic je nejen potřebná, ale vzhledem k tenčícím se zdrojům v podstatě nevyhnutelná, a jsou ochotni jednat.
Snad je to i díky vědomí, že provozní subvence často ztrátových kraji zřizovaných nemocnic jsou nepříjemnou zátěží jejich rozpočtů a že moderní, technologicky i odborně opravdu hodně náročnou (a proto finančně nákladnou) medicínu nejde dělat ve 190 nemocnicích v republice s deseti miliony obyvatel.
V dnešní atmosféře prosycené nedůvěrou vůči schopnosti elit efektivně spravovat český stát a všechny jeho složky a přitom nehrabat však budou i racionální argumenty narážet na nelibost, ne-li odpor. Ráj pro popu-listy všeho druhu, a tím i pro koalice, které se za něj mohou perfektně ukrýt.
Navíc jak blahé paměti autorovi těchto řádků kdysi jasnozřivě sdělil Vladimír Špidla coby evropský komisař: „A kdo vám kdy řekl, že politika je racionální disciplína?“ Při vědomí podmíněné a omezené racionality politiky a současně dobře vyvinutého sebe-záchovného sacího reflexu v českých luzích a hájích nezbývá než konstatovat: Počkáme a uvidíme. Možná že době i savcům navzdory Leoš Heger nakonec nedopadne tak jako před čtrnácti lety jeho předchůdkyně Zuzana Roithová.