Většina onkologických pacientů chce informace, lékaři je neumějí sdělit

9. 12. 2004 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Lidé s nádorovým onemocněním většinou stojí o co nejobsáhlejší informace o své nemoci i vyhlídkách a nechtějí, aby se jim zatajovalo, když léčba selže. Podle předsedy České onkologické společnosti Jiřího Vorlíčka je problém spíše na straně lékařů, kteří pacientům neumějí špatné zprávy sdělit...


Někdy je informují jen částečně, nebo se uchylují k milosrdným lžím.

„V každodenní praxi platí, že otevřeně a zároveň citlivě podaná informace o diagnóze a prognóze vede k lepšímu vyrovnání se s nemocí ze strany pacienta i jeho rodiny,“ říká Jiří Vorlíček.

Na pomoc mají lékaři desatero sdělování onkologické diagnózy. Podle něj pro pacienta neznamená být informován, jen když zná název svého onemocnění. Mnohem víc ho zajímají praktické důsledky nemoci a léčby na jeho život.

Podle Jiřího Vorlíčka pacienti většinu informací z úvodního sdělení o diagnóze zapomenou, proto by se k nim měl lékař opakovaně vracet. Užitečné je také dát jim hlavní informace v tištěné formě. „Lékař, vyzbrojen možnostmi moderní medicíny, může pomoci pacientovi účinně snášet tíhu nemoci,“ uvádí Jiří Vorlíček.

Ve vyrovnání se s nemocí pomáhají pacientům psychologové. Ulehčují situaci i lékařům, psycholog lépe odhadne dopad zprávy na psychiku pacienta. „Někteří lékaři sdělují informaci po částech, ale neměli by ji nikdy zatajovat,“ říká psycholožka brněnského Masarykova onkologického ústavu Marta Romaňáková.

Podle ní se pacient časem stejně dozví, co mu je, a připadá si zrazen. „Ne vždy, když pacient tvrdí, že neví, co mu je, je to pravda,“ uvádí Marta Romaňáková.

Může jít o takzvané popření. Psychika to nezvládne a ochraňuje člověka před zhroucením. Pacient tak vlastně říká, že není připraven na bolestné zprávy.

Smutné zprávy podle psycholožky lépe snášejí lidé, kteří mají dobré rodinné zázemí. Ženy emocionálně, muži racionálně. Obvykle si všichni projdou popřením, šokem a pak vyrovnáním se situací.

Podle Marty Romaňákové hodně závisí na tom, jaké mají zázemí. „Setkávám se s lidmi, kteří jsou mladí, nemají nikoho, a je to pro ně daleko těžší než třeba pro starší paní, která má manžela a děti, o které je postaráno,“ dodává.

Psycholožka dětské kliniky Fakultní nemocnice Motol v Praze Věra Reichlová pomáhá rodičům se zvládáním zprávy o těžké nemoci dětí, které se léčí na transplantační jednotce kostní dřeně.

„Zprávu se dozvědí od lékaře a my s nimi plánujeme,“ říká. Rodiče mají po zprávě o leukémii svého dítěte pocit, že je konec, a odhlásí dítě ze školy.

„Od nás se dozvědí, že se dítě bude léčit a je velká pravděpodobnost, že se vyléčí. Řešíme s nimi i školu, domlouváme individuální plán, všechny jdou s prospěchem nahoru,“ uvádí.

O své nemoci jsou informovány i děti. Psycholožka jim na hračkách předvádí, co všechno se s nimi při léčení děje..

Hospodářské noviny

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?