Jak jste vnímala svoji nominaci – ocenění za celoživotní dílo?
Informaci o ceně jsem přijala s velkými rozpaky. Myslím si, že mi nepřísluší. Když ale cenu beru jako výsledek své práce, během níž jsem se setkala s mnoha lidmi a mohla s nimi spolupracovat, přistupuji k ní jako k ocenění celé ošetřovatelské profese. V tomto ohledu mě samozřejmě velmi potěšila.
Jaké předpoklady by měl mít člověk, který chce pracovat ve zdravotnictví?
Musí to být člověk s velkým „Č“, který dokáže vnímat pacienty, věřit jim, umí je přesvědčit, musí se jich umět zastat. A také jim poručit, aniž by se přestal chovat lidsky. Musí mít osobnostní předpoklady. Nejdůležitější je ale rodinné zázemí. Ve zdravotnictví je vícesměnný provoz, práce je náročná na psychiku, ale i na fyzickou kondici. A řadě kolegyň zázemí chybí, což je velký problém.
Z vašeho medailonku vyplývá, že umíte dobře řešit zátěžové a stresové situace.
Máte na to nějaký postup nebo se řídíte zkušenostmi a vlastním instinktem?
Za 29 let ve funkci hlavní sestry člověk posbírá spoustu zkušeností. Měla jsem spousty nadřízených a podřízených, naštěstí většinu dobrých, což bylo velké štěstí. A když poznáte tolik lidí, chvilku přemýšlíte, než začnete něco řešit.
Vyvarujete se zbrklých řešení. Důležité je získat si u svých kolegů důvěru. Když ji máte, lépe se s nimi domlouváte.
Což je lepší než nějaké diktáty. Lidi vás sice poslechnou, ale nepřesvědčíte je. Předpokladem k řízení lidí je také vaše vlastní profesionalita. Ale já jsem s nedůvěrou nikdy neměla problémy ani v nemocnici, ani v řídící funkci. Taková spolupráce mi bude opravdu velmi chybět.
Dá se komunikaci naučit?
Soudě podle nabídky komunikačních kurzů, tak ano… Nějaký základ musíte mít v sobě, ale musíte především chtít. Desetkrát vám někdo na kurzech řekne, jak postupovat, ale pokud necítíte, že to tak chcete vnímat a dělat, pak vám žádný kurz nepomůže.
Mohla bych jmenovat i příklady, když jsme pořádali komunikační kurzy v nemocnici a někteří lidé, kteří je absolvovali, vypadali, že všemu, co tam slyšeli, věří a zajímá je to, ale brzy jsem si všimla, že je informace spíše minuly. V první řadě musíte chtít něco změnit. Hodí se naučit základní pravidla, kdy je lepší počkat, kdy je zase potřeba řešit něco hned. Mně vždycky dobře fungovalo, když jsem se s člověkem domluvila někde o samotě. Že jsem ho neponížila, neznectila před ostatními spolupracovníky. Vždycky se mi vyplatilo, když jsem informace získala z více stran.
Zažila jsem situaci, kdy v době mojí dovolené dal jeden celý tým výpověď. Pro mě to byl šok. Hned jsem jela za primářem, abych zjistila situaci, a druhý den jsem si všechny pozvala. Potěšilo mě, že čekají, jak se k celé záležitosti postavím. Že mi věří. Já jsem mohla některé věci na základě domluvy s vedením jen slíbit, ale důvěra týmu byla pro mě náplastí. Nakonec jsme se domluvili a všichni zůstali.
Co byste chtěla, aby se ve vaší profesi zlepšilo? Více kompetencí, více peněz pro sestry? Více společenské prestiže?
Jednoznačně více uznání. Peníze jsou taky důležité a k prestiži určitě patří. Pokud se mladá sestra rozhodne namísto těžké a zodpovědné práce, kde jste stále jednou nohou v kriminále, pro méně náročnou a lépe placenou práci asistentky, je to určitě škoda. Společenská prestiž je zcela klíčová. Sestry potřebují cítit, že je lidé uznávají, že je neberou jako služky, ale profesionálky s velkými vědomostmi a znalostmi.
Od loňského léta jste v důchodu. Neuvažovala jste o tom, že byste se do zdravotnictví vrátila alespoň na částečný úvazek?
Své práci jsem obětovala mnoho času, spoustu víkendů a přesčasů. Bylo to náročné, ale nakonec děti vystudovaly, studovala jsem já i můj manžel. Pracovala jsem ráda, ale celý život jsem v rodině přece jen trochu „dotahovala.“ Ale nakonec se mi zdálo, že nic nového nevymyslím. Že už mě práce unavuje víc, než je zdrávo. Mám vnoučata a nastala etapa, že bych ráda svým dětem všechno vrátila. Ale nebylo to lehké rozhodnutí. Do Vánoc jsem se srovnávala s tím, že už nejsem mezi lidmi. Teď už se ale těším na všechno, co mě ještě čeká. Děkuji za rozhovor.