Volbami to nekončí. Naopak začíná

Minulý týden, dva dny před volbami, se ve zdravotnictví zase jednou protestovalo. Na chvíli se zavřely dveře několika tisíc ordinací praktiků a ambulantních specialistů a stovky lékáren. Bylo to pochopitelné? Rozhodně ano. Mělo to smysl? Rozhodně ne. Vlastně šlo o velmi trefné gesto na rozloučenou s obdobím kabinetu Bohuslava Sobotky. Kabinetu, v němž se ve funkci ministra zdravotnictví vystřídali dva ředitelé velkých fakultních nemocnic. Kabinetu, který každou korunu, jež se ve zdravotnictví objevila navíc, štandopéde poslal do nemocnic. Kabinetu, který se už ani neobtěžoval vetknout důležitost primární a ambulantní péče do svého programového prohlášení. Předchozí vlády to tam měly alespoň potřebu napsat, když už se tím potom neřídily. Z tohoto pohledu byl tedy každý milimetr protestu, každý gram zloby soukromých lékařů naprosto pochopitelný. Propast mezi přístupy vlády k lůžkovému segmentu a ostatním branžím českého zdravotnictví nebyla snad za žádné vlády hlubší. Pokud jde o smysluplnost protestu, je to horší. Načasování bylo nešťastné. Období před volbami je na protesty fajn, ale ne dva dny před otevřením volebních místností. To by musel protest vypadat skutečně jinak, aby se dokázal vřadit mezi poslední a nejukřičenější předvolební témata, jako jsou lithium nebo kauzy Andreje Babiše. Takto hlas lékařů v předvolební vřavě zcela zanikl. Navíc z načasování není vůbec jasné, komu