Vracejí pacientům naději i život

23. 1. 2001 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Snahy o vybudování moderního kardiocentra v jižních Čechách trvají již více než deset let. Když bylo v roce 1998 v Nemocnici České Budějovice, která měla, má i v budoucnu bude mít krajský, někdy i nadregionální charakter, otevřeno samostatné kardiologické oddělení, byl to první krok...


Všichni si uvědomovali, že nedílnou součástí budoucího centra pro léčení nemocí srdce musí být i chirurgie. Teprve jejich vzájemná spolupráce může zajistit skutečně komplexní péči o pacienty s onemocněním srdce a cév. Po dlouhém jednání s tím souhlasilo i ministerstvo zdravotnictví a vedení pojišťovny a v prvním čtvrtletí minulého roku mohly začít urychlené stavební úpravy a vybavování nového oddělení potřebnými přístroji a personálem.

„V květnu pak byla provedena první operace,“ vzpomíná primář kardiochirurgického oddělení MUDr. Marek Šetina, CSc. „Trojnásobný aortokoronární bypass u třiačtyřicetiletého muže zahájil fakticky klinický provoz. Do 8. června jsme odoperovali dvaadvacet nemocných ve věku od 43 do 77 let.“

Do konce listopadu to již bylo 325 operací. Když si vezmeme, že kardiochirugie má k dispozici jeden operační sál, na kterém mohou pracovat čtyři chirurgové, je to úctyhodný výkon - v IKEM Praha mají tři operační sály a skoro dvě desítky lékařů, kteří uskuteční 1500 operací za rok.

„Hlavní předností je to, že není nutné pacienty převážet do Prahy, prakticky kromě transplantací srdce tu můžeme operovat všechny nemocné. Letos by měly přibýt další dva operační sály, pooperační i standardní lůžka. Po dokončení bude možné provádět v Českých Budějovicích až 1000 operací srdce ročně. Nejde jen o zvýšení prestiže nemocnice, ale především o větší dostupnost komplexní péče pro pacienty se srdečními chorobami.“

MUDr. Marek Šetina, CSc., nehovoří do větru. Má za sebou praxi v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, kde prováděl i transplantace srdce, je lékařem se třemi atestacemi, osmnácti měsíci praxe v USA, kde se všechno musel znovu učit, aby získal nostrifikaci pro chirurgickou praxi. Jaký je rozdíl mezi americkým a českým lékařem?

„Američtí lékaři jsou zvyklí samostatně se rozhodovat a nést také odpovědnost. Našim chybí více sebevědomí a hrdosti na vlastní práci. Přitom třeba česká kardiochirurgie je srovnatelná s úrovní ve vyspělých zemích, některé obory máme skutečně špičkové. Je tomu tak i u nás - výsledky kardiochirurgie v Českých Budějovicích jsou srovnatelné s nejlepšími českými pracovišti. Nezastírám, že jsme hrdí na práci celého týmu, protože kardiochirurgie je skutečně týmová práce.“

A co vztah lékař a pacient?

„Naší zásadou je chovat se k pacientovi slušně, profesionálně. To, že se třeba špatně vyspím, nesmí pacient poznat. Má přitom právo znát riziko operace, jak ji budeme dělat a kdo. Lidé, kteří vědí, co je čeká, se lépe léčí.“

Procházíme celým oddělením, nahlédneme i do pooperačního pokoje, vybaveného nejmodernější medicínskou technikou. Je to jedna z nejdražších částí kardiochirugie. Máme možnost zastavit se i s jedním pacientem, jen tak „na kus řeči“ o tom, jak se mu daří. Aloisi Lorenčíkovi je sedmdesát let a má, jak se říká, ledacos za sebou.

„V noci jsem dostal záchvat, tak mi zavolali záchranku. Tady zjistili, že mám špatné srdce, že jsem po infarktu a chce to operaci. Ležel jsem tady deset dní, až se mi udělalo líp. Pak mě pozvali na operaci a tu už mám za sebou.“ Alois Lorenčík je skutečně „ostřílený“ pacient. Před třemi roky byl v českobudějovické nemocnici na operaci cév, o rok později s náhlou mozkovou příhodou. „Jsem lékařům na oddělení skutečně vděčný, že mě z toho dostali. A jestli jsem kuřák? To se mě také vždycky ptají, ale já si nikdy cigaretu nezapálil, nekouřím.“ Není, jak sám říká, problémový typ, proto je tady spokojený, se stravou, s péčí lékařů i zdravotních sester.

„Když má člověk takříkajíc na kahánku, tak pozná, co to je nebo není starost o pacienta. Dělat operaci pacientovi v mém věku, to už vyžaduje od lékařů kus odvahy a profesionální mistrovství. Vrátili mi naději a kus zdraví. Za to jim moc děkuji.“

Možná bychom se mohli již rozloučit krátkým pohledem do katetrizační laboratoře, podívat se na chvíli na monitory, na kterých pravidelně tepe srdce. Nechřadne jen podle básníků nenaplněnou láskou, ale i tím, jak si s ním často zahráváme, jak mu někdy „dáváme zabrat“, většinou zcela zbytečně. Zdraví, to ničím nenahradíš, penězi nezaplatíš. Pak najednou zabolí někde hluboko v hrudi, člověk již jenom matně vnímá houkání sanitky, operace a konečně opět probuzení. Chce se už jen domů, i když se slovy díků, třeba pouze v myšlenkách.

„U nás pacient operací nekončí, je stále náš. Sledujeme jeho uzdravování, chodí k nám na kontrolu. Dostane naše telefonní číslo, může kdykoli zavolat, když cítí potřebu se s námi poradit. A naše nejtěžší operace? Každá je riskantní, vždyť se jedná o srdce. Někdy nevíme, jak skončí, když třeba přivezou pacienta s trhlinou v aortě, to jde pak skutečně o minuty a sekundy. Operovali jsme i člověka, kterému již srdce selhávalo, ale proto jsme tady,“ říká na rozloučenou MUDr. Marek Šetina, CSc., primář kardiochirugického oddělení, oddělení, které je skutečně nejmladší v Nemocnici České Budějovice.

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?