Podle nové studie se zdá, že dva typy léků, které se užívají ke zmírnění rizika srdečního onemocnění, zřejmě nemají žádný vliv na riziko rozvoje rakoviny prsu.
Předchozí studie naznačovaly, že inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACE-inhibitory) nejenže snižují riziko srdečního onemocnění tím, že tlumí hormonální systém, který reguluje krevní tlak, ale že jsou spojeny i se sníženým rizikem rakoviny.
Naproti tomu jiný typ antihypertonik, která jsou známa jako blokátory kalciových kanálků (CCBs), byl spojován se zvýšeným rizikem jak rakoviny vše-obecně, tak rakoviny prsu.
Nedávno provedená studie však zjistila, že riziko vzniku rakoviny prsu se u žen, které užívaly kterékoli z obou zmíněných skupin antihypertenziv, neliší, a to bez ohledu na index tělesné hmotnosti (body mass index, BMI) či příp. kuřáctví.
Riziko vzniku rakoviny prsu bylo nezávislé na užívání jakéhokoli antihypertenziva a neobjevil se ani náznak toho, že by riziko rostlo či klesalo s dobou užívání kteréhokoli ze zmíněných léků, které byly v daném případě předmětem zájmu.
Dr. Christopher R. Meir uvádí, že ke vzniku rakoviny prsu nebyly náchylnější ani ženy, které po dobu nejméně tří let užívaly jak CCB, tak substituci estrogenem (estrogen replacement).
Aby prozkoumali souvislost mezi třemi typy antihypertenziv a rakovinou prsu, srovnávali účinek ACE-inhibitorů, CCBs a beta-blokátorů u téměř 4000 žen po menopauze, trpících rakovinou prsu, a kromě toho ještě u dalších více než 14 000 žen po menopauze, které rakovinou prsu netrpěly.
Autoři z lékařské fakulty bostonské univerzity v Lexingtonu (Massachusetts) a z univerzitní nemocnice v Basileji zaznamenávali u pokusných osob index tělesné hmotnosti (body mass index, BMI), kuřáctví a případně alkoholismus a dotazovali se, zda se podrobily, či nikoli, hysterektomii a zda mají či nemají v anamnéze benigní nádor prsu.
Při analýze byly osoby, které užívaly antihypertenziva, klasifikovány i podle doby léčby, aby bylo možné zhodnotit, zda riziko rakoviny může být spojeno s dlouhodobým užíváním léku.
Autoři nicméně upozorňují, že studie nebrala ohled na to, jak by potenciál léku, a i případné riziko rakoviny, mohli ovlivnit takové faktory, jako jsou etnický původ, sociálně-ekonomický status, fyzická aktivita či složení stravy.
Platí, že nálezy naznačují, že ACE-inhibitory nesnižují riziko vzniku rakoviny prsu, a na druhé straně se též neprokázalo, že by riziko rakoviny zvyšovalo užívání CCBs.
Archives of Internal Medicine, 2000,160, 349-353
Ospalí senioři více ohroženi onemocněním srdce
Starší jedinci, kteří se cítí během dne ospalí, zvlášť pokud se jedná o ženy, mohou být podle výsledků nedávno dokončené studie vystaveni vyššímu riziku srdečního onemocnění a úmrtí než jejich čilejší vrstevníci.
U starších osob bývá sice ospalost ve dne běžná, ale není součástí zdravého stárnutí, uvedla hlavní autorka studie dr. Anne B. Newmanová. Je to sice běžné, ale ne normální. Ačkoliv „hodit si“ během dne „šlofíka“ není nic špatného, pro staršího člověka bude lepší popovídat si s lékařem, pokud mu ospalost začíná narušovat běžný denní režim. Pokud to narušuje normální fungování běžného dne, jedná se s největší pravděpodobností o poruchu spánku. Tyto nálezy se zakládají na studii stavu kardiovaskulárního ústrojí, téměř u 6000 lidí ve věku 65 let a starších. Účastníci zodpověděli celou řadu otázek, které se týkaly jejich spánkových návyků, včetně toho, zda se cítí ospalí během dne, zda se v noci často probouzejí a zda mají večer problémy s usínáním.
Ženy, které odpověděly, že se cítí během dne ospalé, jsou vystaveny o 82 % vyššímu riziku úmrtí z jakýchkoli příčin. U mužů sice nebyla denní ospalost spojena se zvýšeným rizikem úmrtí, ale ti z nich, kteří měli potíže s usínáním, měli toto riziko zvýšené o 29 %.
Když autoři zkoumali četnost výskytu srdečních chorob, zjistili, že osoby, které se cítí během dne ospalé, obzvláště pokud jde o ženy, jsou vystaveny vyššímu riziku. Ve skupině osob, které byly ospalé přes den, byli muži o 35 % a ženy o 66 % náchylnější k srdečním chorobám než ostatní účastníci studie. Navíc denní ospalost rovněž koreluje se zvýšeným výskytem městnavého srdečního selhání jak u mužů, tak u žen a se zvýšeným rizikem infarktu myokardu u mužů.
Dr. Newmanová uvedla, že je překvapivé, že riziko úmrtí či kardiovaskulárního onemocnění nebylo zvýšené u jedinců, kteří chrápou, protože tito mívají často spánkovou apnoe, což je vážný stav, který způsobuje, že v noci přestávají nakrátko dýchat. Zhruba jedna třetina účastníků studie nevěděla, zda v noci chrápou či nikoli. Mnoho těchto osob může mít nediagnostikovanou poruchu spánku se vztahem k srdečnímu onemocnění.
V doprovodné ediční poznámce ke studii spekulují dr. Naresh M. Punjabi a dr. Edward Haponik, oba z John Hopkins University v Baltimore, o tom, že některé chronické nemoci u starších lidí, jako rozedma plic a deprese, mohou narušovat kvalitu spánku.
Punjabi a Haponik rovněž poznamenávají, že denní ospalost může sama o sobě dosud neznámým způsobem zvyšovat riziko srdečního onemocnění a úmrtí.
Journal of the American Geriatrics Society, 2000, 48: 115-123, 228-229
Autologní implantace chondrocytů
Inovační technika léčby defektů kloubní chrupavky
Biologie kloubní chrupavky
Hyalinní kloubní chrupavka je vrstvou dosahující tloušťky do 5 mm, která pokrývá ukončení kostí v místech pohyblivých kloubů. Tvoří bílý, lesklý a průhledný povrch a na základě unikátní a vysoce organizované struktury umožňuje pohyb kostí v kloubu prakticky bez tření. Může se vyrovnat se zátěží dosahující pětiaž sedminásobku vlastní hmotnosti těla. Jelikož kloubní chrupavka nemá žádné nervové zásobení ani žádné krevní cévy, musí svou výživu odvozovat ze synoviální tekutiny, která povrch kloubu omývá a v menší míře rovněž skrze subchondrální kostní ploténku.
Pod mikroskopem vypadá kloubní chrupavka jako důkladně organizovaná tkáň, i když její jedinou živou součástí jsou chondrocyty. Tvoříce pouze 1 % objemu chrupavky jsou tyto buňky zasazeny v chrupavčité matrix, kterou sami vytvořily. Uvedená matrix se skládá z vláken kolagenu a z proteoglykanů. Základní struktura hyalinní chrupavky obsahuje zejména kolagen II. typu (až 65 % sušiny) s menším množstvím kolagenu typu IX, X a XI. Základní součást vláken kolagenu, zejména kolagenu II typu, je odpovědná za biomechanickou pružnost a tahovou pevnost kloubní chrupavky. Proteoglykany agregované s vlákny kolagenu jsou nasyceny vodou a tím dodávají chrupavce schopnost odolávat kompresi.
Defekty kloubní chrupavky
Postižení kloubní chrupavky se týká miliónů lidí na celém světě. Léze mají velmi rozmanité příčiny. Nejčastějšími jsou nicméně poškození traumatická a osteochondrosis dissecans. Překáž-kou léčby je skutečnost, že v dospělosti je vnitřní regenerační schopnost hyalinní kloubní chrupavky velmi nízká. Tělo k jejímu nahrazení vytváří vazivovou chrupavku, avšak tato náhradní tkáň je velmi řídká, nemá unikátní biomechanické vlastnosti hyalinní chrupavky a navíc má relativně krátkou životnost. Defekty, které zasahují hluboko až k subchondrální kostní ploténce, se nikdy nevyhojí z vlastního popudu a vedou nakonec k osteoartróze. Přežívá-li nějaká zdravá reziduální chrupavka, léze klasifikovány jako III. a IV. stupně, lze tyto stavy úspěšně léčit implantací autologních chondrocytů, což rovněž platí pro léze vzniklé na podkladě osteochondrosis dissecans.
Terapeutické postupy
Bylo vyvinuto několik postupů, které mají podpořit regeneraci kloubních defektů. Metody jako debridement, laváž, microfracturing, subchondrální vrtání kosti a abrazivní artroplastika mohou možná zmírnit příznaky, ale hyalinní kloubní chrupavku nemohou nahradit. Regenerovaná tkáň, utvářená jako odpověď na uváděné postupy, je vazivovou chrupavkou, která nemá biomechanické a biochemické vlastnosti hyalinní kloubní chrupavky.
Pokusy o krytí defektu autologními periostálními nebo perichondrálními grafty vedou k tvorbě smíšené tkáně složené z hyalinní a vazivové chrupavky. Tato regenerační tkáň má tendenci podlehnout kalcifikaci a v průběhu enchondrální osifikace je nahrazena kostí. Technika vykrojení autologních osteochondrálních graftů je omezena na relativně drobné defekty na povrchu vzhledem k potřebě dárcovských osteochondrálních válečků. Dalším bodem, který vyžaduje ještě objasnění, je možné mechanické poškození v průběhu transplantace osteochondrálních válečků.
Implantace autologních chondrocytů se ukázala být slibnou metodou léčby hlubokých defektů kloubní chrupavky a pro jejich vyplnění hyalinní chrupavkou. Hyalinní typ tkáně utvořený po implantaci autologních chondrocytů má biomechanické vlastnosti podobné vlastnostem přirozené kloubní chrupavky.
Namísto provedení autologní implantace chondrocytů s použitím autologního periostálního graftu pro překrytí a vyplnění defektu byla vyvinuta metoda, která činí provedení excize periostálního graftu nepotřebným. Metoda k překrytí defektu využívá vysoko čištěného (highly purified) reabsorbovatelného vepřového kolagenu I / III.
Tím se nejenom vyhneme potřebě druhé incize k odběru periostálního graftu, ale rovněž ušetříme čas, který by byl potřebný pro vlastní disekci. Výhody pro pacienta představují konzistentní kontrola kvality kolagenní membrány proti periostu, žádný hypertrofický růst tkáně, snížení bolestivosti a kratší doba hospitalizace a následné rehabilitace.
Druhou metodou je matrixindukující implantace autologních chondrocytů. Pomocí uvedené metodiky může chirurg, ideálně v průběhu artroskopického vyšetření, odebrat biopsii z mimo nosné oblasti proximální části mediálního nebo laterálního kondylu. Biopsie je pak přepravena do buněčných laboratoří společnosti Verigen v Leverku-senu, kde pomocí enzymatického procesu dochází k oddělení chondrocytů od matrix. V buněčné kultuře dochází v průběhu 3 až 4 týdnů k indukci množení chondrocytů na celkové množství 15 až 20 miliónů diferencovaných buněk. Tyto jsou pak uloženy do zvláštního nutričního roztoku nebo na inokulovanou kolagenní membránu (matrix indukující implantační membránu autologních chondrocytů). Chirurgické techniky byly vyvíjeny ve spolupráci s různými čelními německými, britskými a skandinávskými pracovišti. Přístup k lézi je zajištěn pomocí miniartrotomie a zatím provedené klinické pokusy prokázaly výjimečnou životaschopnost chondrocytů i jejich schopnost migrovat z membrány a vytvářet matrix s kolagenem II.typu.
Rehabilitace
Abychom implantovaným chondrocytům poskytli dostatek podnětů pro jejich adaptaci na přirozenou funkci, je nezbytné pohybovou dlahu nasadit co nejdříve po implantaci. Komprese a dekomprese mohou podněcovat chondrocyty k syntéze správně utvářené matrix. K podepření procesu maturace je potřebný pečlivě naplánovaný program postupné rehabilitace. Opero-vané koleno musí být po dobu prvních 6 až 12 týdnů zproštěno nosné zátěže užíváním berlí při chůzi a musí být zahájeno kondiční cvičení. Postupné zvyšování nosné zátěže a svalového cvičení trvá po dobu několika pooperačních měsíců. Ačkoli defekt chrupavky může být spolehlivě vyplněn tkání typu hyalinní chrupavky již v průběhu několika týdnů, nedoporučuje se i mírnou nosnou zátěž (jako např. jízdu na kole) zahajovat dříve než po šesti měsících a více zatěžující nosní aktivity, jako např. tenis, dříve než po 12 měsících. Důvodem je, že úplná maturace a zpevnění nově utvořené chrupavky nenastane dříve než po 12 až 24 měsících.
Materiály Verigen Transplantion
Service International
Vitamíny chrání před kornatěním tepen
Užívání kyseliny listové a vitamínu B6 jakožto doplňků ke stravě může chránit před vznikem tukových nánosů v tepnách osob s vysokým rizikem cévního onemocnění.
Nálezy pocházejí ze studie, které se zúčastnili sourozenci pacientů trpících chorobami srdečních cév, kteří měli v organizmu zvýšenou hladinu aminokyseliny homocysteinu. Ačkoliv se dosud odborníci ohledně účinků homocysteinu neshodli, výsledky několika studií naznačují, že vysoká hladina tohoto „stavebního kamene bílkovin“ v krvi poškozuje výstelku cév a může zvyšovat riziko srdečních onemocnění a iktu.
Studie rovněž zjistily, že léčba kyselinou listovou a vitamínem B6 snižuje hladinu homocysteinu v krvi.
V předchozí studii, která zkoumala jedince s vysokou hladinou homocysteinu, kteří současně trpěli onemocněním cév, zjistil E. G. J. Vermeulen z amsterdamské univerzity zvýšenou hladinu homocysteinu v krvi a časné příznaky onemocnění tepen u dosud zdravých bratrů a sester sledovaných pacientů.
Aby zjistili, zda snížení hladiny homocysteinu skutečně zabraňuje další progresi cévního onemocnění, začali těmto osobám podávat jako doplněk ke stravě kyselinu listovou a vitamín B6. Ve dvouleté studii 78 sourozenců užívalo 5 mg kyseliny listové a 250 mg vitamínu B6 denně. 80 osob z kontrolní skupiny užívalo ve stejné době placebo bez vitamínů.
Autoři uvádějí, že osoby z „vitamínové“ skupiny měly po tělesném cvičení na EKG méně abnormit, což lze považovat za nepřímý indikátor zdraví srdečních tepen. Avšak podle několika jiných testů vitamínová léčba vůbec neovlivnila stav cév na horních a dolních končetinách.
Ačkoli byla studie malá a nesledovala přímý vliv vitamínů na onemocnění cév, její výsledky podporují názor, že by se měly provést rozsáhlejší studie, aby bylo možné vypracovat případná vodítka pro užívání vitamínů a dalších pokynů, jak s jejich pomocí snižovat hladinu homocysteinu.
V průvodní ediční poznámce dr. Andrew G. Bostom a dr. Carol Garberová, oba z Providence Memorial Hospital na Rhode Islandu, však zdůrazňují, že test, kterého se ve studii použilo, nebyl nejlepší volbou pro měření poruch srdečních tepen, protože není dostatečně citlivý při detekci onemocnění u jedinců, u kterých se dosud neprojevují žádné symptomy.
Dále studie účinků snižování hladiny homocysteinu bývají běžně na okraji klinického zájmu. Se screeningem a s doporučením vhodné léčby pro pacienty s vysokou hladinou homocysteinu v rámci celé populace se musí vyčkat na výsledky klinických studií, které jsou doporučovány American Heart Association.
The Lancet, 2000, 355, 5l7-522, 5ll-5l2
Nízká porodní hmotnost a hypertenze v dospělosti
Novorozeňata s podprůměrnou porodní hmotností mívají v dospělosti zvýšený krevní tlak i hladinu cukru v krvi, uvádí studie, která byla vypracována v Číně.
Vysoký krevní tlak a nedostatečná regulace hladiny cukru v krvi jsou dva rysy tzv. syndromu inzulínové rezistence, což je stav, který je předzvěstí jak diabetu, tak rozvoje onemocnění srdce a jehož výskyt má v rozvojových zemích stoupající tendenci.
Riziko zvýšeného výskytu syndromu inzulínové rezistence může mít vztah ke špatné prenatální výživě (čili k malnutrici nastávající matky), ale jeho důsledkem může být v pozdějších obdobích života i obezita, jak uvádí dr. Jie Mi z lékařské fakulty pekingské univerzity.
Aby si hypotézu ověřili, dr. Mi prostudoval porodní záznamy matek více než 600 mužů a žen, kterým je v současné době průměrně 45 let. Zjistil, že za každý kilogram porodní hmotnosti navíc klesl v dospělosti systolický krevní tlak skoro o 3 body a hladina cukru v krvi poklesla o 5 %.
Jak se očekávalo, snížená hmotnost novorozenců úzce souvisela s matčiným poměrem váhy a výšky, což naznačovalo, že pokud je nastávající matka během těhotenství hubená, bývá to v dospělosti spojeno s inzulínovou rezistencí a se sníženou glukózovou tolerancí u jejího dítěte.
Prevence obezity dospělých zůstává i nadále důležitou strategií, která by měla vést ke snížení výskytu syndromu inzulínové rezistence, zvlášť v bezprostřední budoucnosti.
Studie naznačuje, že v dlouhodobějším horizontu může vzejít prospěch i z nárůstu indexu tělesné hmotnosti (BMI) žen až na ještě optimální úroveň před otěhotněním, dodává dr. Mi. Podpora správné výživy matek může navíc poskytnout další bezprostřední užitek jak pro matku, tak pro dítě.
Annals of Internal Medicine, 2000, 132, 253-260
Mozarta zabilo nemocné srdce
Zdánlivě zdravý pětatřicetiletý muž ulehl s náhlou a fulminantní chorobou. Po dvou týdnech návalů vysoké horečky a otoků tak velkých, že mu ani nepadly šaty, upadl do kómatu a zemřel.
Je to případ Wolfganga Amadea Mozar-ta, jehož náhlá smrt v roce 1791 uvrhla historiky do zmatku a vedla k teoriím, že mohl být otráven žárlivým sokem.
Nyní, více než 200 let poté, americká badatelka, jež studovala okolnosti Mozartovy smrti, dospěla k závěru, že slavný skladatel zemřel na selhání srdce způsobené revmatickou horečkou. Mozart byl pravděpodobně obětí akutního případu revmatické horečky, tvrdí dr. Faith T. Fitzgeraldová, profesorka interní medicíny na University of California Davis.
Standardní zprávy připisovaly skladatelovo úmrtí na vrub recidivy revmatické horečky, kterou již dvakrát trpěl v dětství, přičemž mu přitížilo nadměrné pouštění žilou, což však byla v té době běžná lékařská praxe. Nicméně až dodnes přetrvávala celá řada soupeřících teorií o jeho smrti, včetně hypotézy podporované divadelní hrou a filmem „Amadeus“, že Mozart byl otráven skladatelem Antoniem Salie-rim. Tento názor zastával před téměř 200 lety rovněž A. S. Puškin, jenž kromě svých slavných básní a epických poém napsal i drama „Mozart a Salieri“, které končí, stejně jako Formanův film, tím, že Salieri otráví Mozarta.
Dr. Fitzgeraldová přednesla své závěry na konferenci sponzorované lékařskou fakultou Marylandské univerzity. Na výročních sympoziích oboru klinické patologie totiž marylandští lékaři vysvětlují kazuistiky slavných historických postav.
Fitzgeraldová poznamenala, že když formulovala své závěry, opírala se o skutečnost, že v době Mozartovy smrti zuřila zrovna ve Vídni epidemie revmatické horečky.
Když určovala konečnou diagnózu, použila rovněž dopisů napsaných Mozartovou rodinou a lékaři a na uvedeném základě stanovila diagnózu akutní revmatické horečky. Mozart za svůj život prodělal revmatickou horečku celkem dvakrát, což mu zásadním způsobem oslabilo srdce.
V Evropě 18. století byly epidemie revmatické horečky běžným jevem.
Mohutná tělesná námaha zvyšuje šestinásobně riziko prvního IM
Výsledky švédské studie uvádějí, že krátce poté, co zahájíme cvičení nebo aktivitu dostatečně intenzivní k tomu, aby byla spojena s dušností a přehřátím, dochází až k šestinásobnému zvýšení rizika prvního infarktu myokardu.
I když se tato čísla zdají být vysoká, absolutní riziko infarktu myokardu za jednu hodinu je nízké. Výsledky studie odhadují, že asi 5,7 % infarktů myokardu u osob ve věku 45 až 70 let může být přičítáno těžké tělesné námaze. Riziko po ukončení nadměrné námahy prudce klesá.
Ve studii bylo v průběhu 15 dnů po jejich prvním infarktu myokardu vyšetřeno 699 pacientů. Byli dotazováni na aktivity v průběhu 26 hodin před začátkem IM. Dotazováno bylo rovněž 367 populačně odvozených kontrol.
V porovnání s osobami se sedavým způsobem života se fyzicky fit jedinci zdáli být před zvýšeným rizikem infarktu v souvislosti s námahou ochráněni. Nicméně tato závislost nemusí být zcela lineární, jako bylo uváděno dříve. Výsledky ukazují na možnost vztahu ve tvaru křivky U. Nezdá se, že by další rizikové faktory vazby mezi tělesnou námahou a infarktem myokardu modifikovaly. To ukazuje, že výsledky mohou být zobecněny na celou populaci, a nikoli pouze na některé skupiny s určeným vysokým rizikem.
Am J Epidemiol 2000; 151: 459-467
Překlad PhDr. Jakub Florian
a MUDr. Eugen Hinterbuchner
