Ať vzpomínám, jak vzpomínám, takto vyhrocenou situaci české zdravotnictví za posledních 20 let nepamatuje, z čehož lze usuzovat, že „stávkující“ strana hraje vabank, vědoma si své důležitosti a za jistých okolností i nepostradatelnosti pro svého zaměstnavatele - konkrétní nemocnici, kraj, potažmo stát.
Tedy pro ty nejsnáze vydíratelné.Ato jsme u toho: tady víc než jinde platí, že „v jednotě je síla“ a bude-li nás hodně, dosáhneme svého!
Chápu rozhořčení těch, kdo v mládí trávili tisíce hodin nad skripty, absolvovali bezpočet stáží v nemocnicích a i poté, co nastoupili do praxe, znamenalo to pro ně neustálé učení a zdokonalování se, že je ponižuje dosahovat finančního nadstandardu tím, že tím, že budou dřít do úmoru, tedy na úkor svého volného času.
Lékař, apoštol Hippokratův, by víc než kdo jiný měl vydělat tolik peněz, aby se mohl zodpovědně a klidně věnovat své profesi, tedy pomáhat a léčit lidi. Jenže…
Chyba nebude v lékařích, ale v systému, ve kterém pracují. Že je české zdravotnictví soustrojím značně nedokonalým, není žádným tajemstvím.
Jak jinak se může stát, že „státní“ lékař, je-li nespokojen, uchýlí se až k tomu, že využije svého občanského práva na stávku, zatímco jeho kolega v soukromém zařízení svou mysl ničím takovým nezatěžuje.
Aspoň ne veřejně.
Krize českého zdravotnictví je vleklá nemoc a hrozby těch, kteří se v něm participují, léčbě nepomůže. Státní kasa je prázdná a není tedy z čeho brát.
Ušetřit se dá leda dobrou restrukturalizací která je však na úrovni státem garantované péče, za dohledu sociálně demokratických hejtmanů v krajích politicky velmi obtížná.
Á propos, kdo že to donedávna proplácel pacientům zdravotnické poplatky?