Bylo to 17. února 2011, když tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger a šéf LOK Martin Engel podepsali memorandum, díky němuž se do práce vrátilo více než tři tisíce lékařů, kteří předtím podali hromadné výpovědi.
Bylo to vyvrcholení nejpropracovanější odborářské protestní akce po listopadu 1989 a nikdo se dodnes síle jejího dopadu ani nepřiblížil.
Podpis memoranda byl současně okamžikem jedné z nejošklivějších (a nejúčinnějších) politických habaďůr v naší mladé demokracii. Ministr Heger, do té doby pěstující spíše image laskavého, mírného a naslouchajícího politika, nechal zcela cynicky a s tváří hráče pokeru lékaře podepsat memorandum, o němž – ještě než zaschl inkoust – věděl, že je pouhým cárem papíru. Finanční sliby byly vzhledem k tehdejšímu mdlému stavu ekonomiky a nevábným prognózám naprosto neuskutečnitelné a neuskutečnily se samozřejmě dodnes, přičemž Hegerovi nástupci se memorandem nikdy necítili vázáni.
Není třeba hořkosti
Ale že by zase lékaři měli důvod vzpomínat na únor před pěti lety jenom s hořkostí, to ne. Byli sice tehdy podvedeni v tom, že memorandum se nenaplnilo, ale téma zvyšování platů v nemocnicích bylo od té doby plnou silou na stole. Nedošlo sice ke slibovanému rychlému nárůstu průměrného platu lékaře až na trojnásobek průměrné mzdy ve státě, ale nedá se popřít, že lékařské platy vzrostly znatelně rychleji než mzdy v kterémkoli jiném segmentu ekonomiky včetně státní správy a rostly i během hubených let. Navíc pravicovou vládu i s Hegerem vzala voda a dnes už jsou tomu dva roky, co na ministerstvu sedí Svatopluk Němeček, pro nějž je zvyšování lékařských platů jedním z mála témat, za něž se srdnatě bije.
Ostatně druhým, nyní dost aktuálním tématem, o němž se v memorandu také píše, je změna systému vzdělávání lékařů. Výsledek těchto Němečkových snah je zatím ve hvězdách a bude kolem něj ještě hodně rozruchu, ale snaha snad patrná je.
Své místo v dějinách
Pokud odhlédne od svých raněných citů, mohl by pětileté výročí memoranda oslavit i šéf LOK Martin Engel. Díky akci „Děkujeme, odcházíme“ se stal profesionálním odborovým předákem a výraznou postavou české veřejné debaty o zdravotnictví. S potěšením mohl sledovat i to, jak se jeho monstrakcí ještě týž rok inspirovali kolegové na Slovensku, kde dotlačili tehdejší vládu Ivety Radičové až k vyhlášení stavu nouze. Engelova poslední aktivita, tedy výhrůžky žalobou kvůli neplnění memoranda, už dnes působí poněkud přehnaně.
A zcela jistě budou na akci „Děkujeme, odcházíme“ s láskou vzpomínat pracovníci PR agentury Ewing, které se podařil husarský kousek v jejich branži, totiž dodat odborářské akci lesk, široký společenský dopad a profesionalitu. Však za to také agentura sklidila několik oborových cen. Někteří pracovníci příslušného týmu se s akcí sžili do té míry, že se za věc protestujících lékařů intenzivně brali i dlouho po pracovní době v hospodě u piva se známými.
Sečteno a podtrženo, akce „Děkujeme, odcházíme“ zůstává i přes nenaplněná prvotní očekávání velmi výraznou akcí v dějinách polistopadového zdravotnictví, která se bude ještě dlouho studovat z různých úhlů. A také akcí nadprůměrně úspěšnou.
Reakce České průmyslové zdravotní pojišťovny
na příspěvek Martina Jana Stránského (Pět největších chorob českého zdravotnictví a jejich řešení, Zdravotnictví a medicína č. 1/2016, str. 21). „Článek obsahuje nesmyslné tvrzení, a to ‚fúze společnosti AGEL s Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou v Moravskoslezském kraji umožnila vznik monopolu dodavatelských a poskytovatelských zdravotních služeb‘.
Toto tvrzení je nepravdivé, neboť společnost AGEL a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se nikdy nesloučily. Fúzi soukromé společnosti a zdravotní pojišťovny ani současná legislativa neumožňuje.“ Elenka Mazurová, tisková mluvčí ČPZP