Kdysi jsem viděl podřadný kreslený vtip, na němž si herec stěžuje režisérovi, že scénu „napije se koňaku“ zkoušeli jen jednou, zatímco záběr „dostane facku“ už opakují popatnácté. Dodnes si myslím, že jako vtip to nelze hodnotit moc vysoko, zato jako životní zkušenost jistě ano.
Jednou se mě někdo zlomyslně ptal, co bych dělal, kdyby byli všichni zdraví a já bych neměl koho léčit. Odpověď byla a je stále jasná: živil bych se pokusy. A tak jako ve filmu není klapka jako klapka, nejsou ani všechny pokusy stejné. Některé se ale vtírají podobně jako slavná scéna z Casablanky: „Play it again, Sam!“
Sny z nevyspání
Jako pokusná osoba jsem vystupoval snad jen jednou, a to ve čtrnácti letech, kdy jsem se přihlásil v cirkusu, že se nechám zmizet. Trik se prý dobře povedl, nicméně ještě týden mi říkali bratranci a sestřenice, s nimiž jsem u babičky trávil prázdniny, „přihlášený pane“, opičíce se tak po cirkusákovi, který mě celou dobu takhle oslovoval.
Na druhé straně barikády jsem naopak musel mnohokrát fungovat jako režie a dozor nad pokusnými osobami. Nejvíc jsem si užil nespavců. To byl experiment mého šéfa, jemuž se neřeklo jinak než „otec Kuhn“, pokus se spánkovou deprivací v trvání 120 hodin, tedy pěti dnů a pěti nocí bez spánku. Spánkový výzkum frčel po celém světě, neboť jakýsi absolutní nýmand jménem Eugene Aserinsky, neznámý začátečník na tomto poli, náhodně se zjevivší jako asistent profesora Kleitmana, objevil u svého synka – nemaje dostatek peněz na zaplacení pokusných osob – rychlé pohyby očí, tedy REM neboli snovou fázi spánku. Také se chystal let na Měsíc a výzkum věnovaný studiu cirkadiánních rytmů měl v USA zelenou. Přesto se dodnes nemohu zbavit dojmu, že kromě nesporných vědeckých cílů měl otec Kuhn také osobní motivace. Jak mi za dlouhých, společně probděných nocí prozradil, když ho vezli v onom listopadu 1939 v dobytčím vagonu spolu s dalšími studenty z Hlávkovy koleje bůhvíkam, měl při nevyspání klasický úkaz – sen se mu protlačil do bdělého stavu. Navíc ten sen nebyl vůbec hezký. Když to člověk zažije, zejména poprvé a zvláště za takových okolností, zanechá to v něm spoustu pochyb o duševní rovnováze. Věřím, že nespavci ho těchto pochyb zbavili.
Pokus ovlivněný mistrovstvím světa
Přiznávám, že mi poprvé také nebylo nijak dobře, když jeden z nich s vytřeštěnýma očima zíral do černočerné tmy (v Krči byl tehdy špitál, hospoda U labutě, pár přízemních domků a jinak nic) a jásal: „Podívej se, to je nádhera, jak ti pracující kráčejí nadšeně do práce…“ Po čase jsem začal přemýšlet o možnosti, že takhle tvoří své úvodníky novináři Rudého práva. Do politických témat – tehdy populární pravá úchylka – mě zavedl také Gerstmannův syndrom, který jsem si musel zopakovat, když jeden nespavec na schodišti bušil hlavou, co hlavou, přímo obličejem, do zdi, neboť vytrvale zatáčel na opačnou stranu, v jeho případě ale na levou.
Byly to nádherné týdny. Zpočátku se mnou žena odmítala sdílet lože, protože jsem údajně celou noc vykřikoval: „Nespěte!“ Ale časem si zvykla a já jsem se přizpůsobil, zejména když ze tří hlídacích nocí zbyly jen dvě. Přestože ti chlapci tam byli týráni (pravda, za peníze) odběry ze žíly každé tři hodiny – tenkrát nebyly ještě kanyly, ba ani jehly na jedno použití – přilnuli k nám téměř ve stylu stockholmského syndromu. Nejméně pěti z nich jsem byl za svědka na svatbě a jedna parta celý pokus absolvovala dokonce dvakrát.
Nejlepší na celé sérii bylo, že největší stres – měřený množstvím vyloučených katecholaminů – vykázala kontrolní skupina, která spala zcela standardně, ale tehdy sledovala MS v hokeji 1967 ve Vídni, kde jsme dostali nařezáno od všech, včetně začínajících Finů. Ty tenkrát vedl z kriminálu propuštěný Bubník, který se nemohl doma uchytit, podruhé zde označený za zrádce národa.
Bylo to překrásné a bylo toho dost, jak napsal básník. Dnes už bych si to asi nezopakoval. Tedy ten pokus, protože všichni ti, kteří na tom participovali, strašně zestárli.
Přísně tajné hubnutí
Nezopakoval bych si ani terénní výzkum zaměřený na stravování v nočních směnách vedený kolegyní nadanou dovedností vybírat skutečně nejsmradlavější objekty v republice. Což byla – z hlediska smradu – úplná selanka proti přísně tajné studii věnované ukrývání napadených osob v prostorách metra, kdyby na Prahu udeřil atomový útok. Protože to bylo utajené, pokusné osoby ulovili nablblí agenti a pracovníci Ministerstva války a Ministerstva vnitřka mezi klimakterickými červenokřížáckými dobrovolnicemi s tvrzením, že se jedná o nový způsob hubnutí. Na poslední chvíli se mi tam povedlo propašovat pár mladých, což nebylo zrovna nejchytřejší, jak ukázal vývoj.
Pokus probíhal v nemocnici pod krčskou nemocnicí, záložním špitále, jakých byly stovky a z nichž se stala po roce 89 v nejlepším případě skladiště, v horším chátrající místa. Nechal jsem se tam zavřít pod podmínkou, že budu mít neomezený příděl piva; ostatní se museli spokojit s dvěma litry zteplalé vody na den na všechno použití. Takže jsme se nemyli. Jídlo bylo z prošlých vojenských zásob. Zavřeli nás tam na pět dní, dvacet žen a deset mužů (z toho tři technici s výbavou) do prostoru asi 10 x 10 metrů, z čehož byla půlka určena na spaní.
Jakmile cvakly dveře, dvě ženy začaly menstruovat. Bylo to v dobách, kdy po celé socialistické vlasti nebyly k sehnání vložky. Natož s křidýlkama! Jak referovali spolupracovníci venku, vojenský GAZ objížděl nejprve Středočeský kraj a pak i místa vzdálenější v marné snaze vložky sehnat; nebohé ukryté osoby si nakonec musely tvůrčím způsobem situaci vyřešit. Technici mezitím instalovali do prostoru dva velké větráky, takže vzduch o teplotě kolem 33 stupňů začal cirkulovat, ale záhy to už nebyl vzduch, ale kolující mastnota. Vložky sice nebyly, ale zato už jsme měli telemetrické EKG. Náhle jsem dostal urgentní (pochopitelně kódovanou) zprávu, že jeden mladý muž napojený na tento přístroj zřejmě dostal infarkt, nebo cosi jiného, evidentně nebezpečného. Vydal jsem se ho ošetřit a zjistil jsem, že to není třeba, protože ho velice něžně držela partnerka, s kterou vášnivě souložil. Navzdory tomu, že Francouzi říkají orgasmu la petite mort, jsou přece jen frikční pohyby jiné, než když člověk zápasí se smrtí.
Dámy pochopitelně nezhubly, naopak na edémech z přesolených konzerv nabraly kolem tří kilogramů, což je rozladilo, avšak tajné výsledky ukázaly, že i tohle se dá přežít. Na čerstvém vzduchu jsem pookřál a zjistil, že jsem si uvnitř zapomněl polovinu záznamů. Vrátil jsem se zpátky a identifikoval smrad, který v opuštěném doupěti panoval – bylo to asi tak třikrát intenzivnější než u mravenečníka v ZOO.
Holubí diagnostika
A tak zatímco my jsme blbli s lidmi, byli tu kolegové, kteří měli to potěšení, že pracovali se zvířaty. Asi bych si odpustil Skinnerovy úplné začátky, kdy na základě „pověrčivého chování“ holubů naučil tyto živé symboly míru a lásky řídit vypálené střely tak, aby zasáhly nepřátelskou loď. Ale určitě bych se byl rád zapojil do pařížského pokusu, v němž se zjišťovalo, zda holubi mají paměť na obličeje.
Experimentátorky, mezi nimiž by se mi jistě také líbilo, se rozdělily na dvě skupiny: na „hodné“, které chodily do parku holuby krmit dobrotami, a na „zlé“, které jim chodily ty dobroty krást nebo je od nich alespoň zahánět. Pracovat chodily v pracovním a odpoledne se šly do parku procházet v parádních šatičkách a zjišťovat, zda je holubi poznají. A holubi je poznali, před zlými odlétali a kolem hodných se točili. To však experimentátorkám nestačilo. Zaběhly do připravené budky a tam si šatičky vyměnily. Ale holubi jim na to neskočili! Poznali je bezpečně a hezké bylo, že se těm zlým nemstily. To se naopak přihodilo jedné kolegyni v Bohnicích, kam se na zimu slétají hejna havranů. Jakkoliv se zapřísahala, že jim nikdy nic neprovedla…
Tak se postupně zjistilo, že holubi nejsou zdaleka tak blbí, jak se jim připisuje v důsledku jejich ničení barokních památek, a že dokážou plno věcí, když se jim o to slušně řekne. Šlo například o rozlišování předmětů na pozadí, vybírání správných kombinací barevných lékových kapslí, rozpoznávání písmen a číslic, rozpoznávání obrázků předmětů a zvířat (křesla, květiny, kočky), jakož i obrazů od Moneta a na druhé straně od Picassa (my znalci na to máme pomůcku: Monet – barevné fleky a málo lidí, Renoir – barevné fleky a veselé obličeje, Manet – barevné fleky a smutné obličeje, Picasso – lidi po opravdu, ale opravdu nepovedené plastické operaci), nebo obličejů, včetně jejich výrazů při různých emocích. Jejich vizuální paměť je schopna uchovat 1800 obrazů a holubi navíc určitě dovedou své vizuální schopnosti zobecnit a uplatnit při rozpoznávání nových vjemů, jakými jsou například ryby různých tvarů. Nakonec se naučili diagnostikovat histologické nálezy a holubí konzilium sestávající ze čtyř odborníků má 99% úspěšnost při rozeznávání benigních a maligních nálezů z biopsie prsu.
Proto chci napřesrok za peníze z EU začít s jejich cvičením a dovedu je k tomu, že budou chodit a létat kálet jen na mnou určené předměty a osoby. Zatím sestavuji jejich seznam.