Pozornost matky k potřebám svého potomka má však výraznou souvislost s vytvářením pocitu bezpečí a blízkého pouta k matce v pozdějším věku dítěte. Výsledky studie amerického institutu NICHD (National Institute of Child Health and Human Development) otiskl časopis Journal of Family Psychology.
Longitudiální studie se účastnilo 1364 párů matka-dítě, které byly opakovaně sledovány během hraní, a to nejprve ve věku šesti měsíců a poté v patnácti měsících věku. Během schůzek se šestiměsíčními dětmi řešilo projevy pláče a nespokojenosti 357 párů; o devět měsíců později 230 párů. Matky s dětmi, které se během pozorování potýkaly s problémem pláče a nespokojenosti, byly zařazeny do zvláštní subkategorie. V této části studie výzkumníci sledovali to, jakým způsobem reaguje matka na pláč svého dítěte. Matky, které se plačícím šestiměsíčním dětem věnovaly (mluvily na ně, usmívaly se, chovali je), sklízely u svých patnáctiměsíčních potomků „plody“ svého úsilí. Jejich děti si k nim vytvořily pevnější pouto, než měly děti k matkám, které je ve chvíli zoufalství nijak neutěšovaly. Jakým způsobem výzkumníci tuto citovou náklonnost měřili, autor zprávy neuvádí.* Temperament dítěte či jeho povaha nehrály v navázání citového vztahu žádnou roli.
„Pro rodiče je někdy velmi obtížné zvládat pláč svých dětí. Matka může pociťovat úzkost, pokud je její dítě očividně nešťastné a prosí ho, ať nepláče. Přitom je dětský pláč naprosto přirozená věc,“ píší autoři studie. Matky, které vědí o tom, že mají problémy zvládat pláč svých dětí, radí: „Pokuste se změnit! Snažte se dát pomocí tónu hlasu a výrazu v tváři najevo, že dítěti rozumíte, že se do něj dokážete vcítit,“ uvádí spoluautorka výzkumu, dr. Nancy McElwainová.
(ivb), www.Zdravi.Euro.cz
Zdroj:www.medpagetoday.com