Na internetu se její jméno vyskytuje jako Dagmar K. Kalousek ve spojení se jmény víc než dvou set spoluautorů publikací na poli patologie a genetiky a s titulem profesora na University of British Columbia. Její alma mater však byla Palackého univerzita v Olomouci, kde jsme obě v šedesátých letech získaly základy patologie od vynikajících a pro patologii nadšených kolegů, jichž jsme si obě navždy vážily.
Dagmar byla nejen velmi inteligentní, neuvěřitelně pracovitá, plná energie, organizovaná a houževnatá, ale také neobyčejně cílevědomá. Již tehdy se rozhodla, že se chce věnovat genetice, která tehdy v Československu jako samostatný obor ještě neexistovala.
I v soukromém životě byla velmi rozhodná. Ve věku 20 let, ještě během studia na lékařské fakultě, se provdala za Jožku, v němž získala oporu na celý život.
Úspěšná žena v mužském světě
V roce 1968 se život mnoha lidí změnil. Dagmařina ovdovělá matka se provdala za Angličana českého původu a Dagmar s Jožkou odešli do Kanady, kde oba začali znovu.
Nebylo to snadné. Titul promované lékařky z Československa na registraci v Kanadě nestačil, zkoušky a internship v cizím jazyce vyžadovaly obrovské vypětí a brány pro imigranty nebyly dokořán. Terminologie byla jiná, slovní zásoba v angličtině v prvních letech emigrace nedostačující, ztráta zázemí a nejistota, zda člověk obstojí a zvítězí v konkurenci a boji o místo nad kandidáty z jiných zemí, kteří také byli svým způsobem výjimeční, to všechno vyžadovalo obrovské úsilí a alespoň trochu štěstí.
Tehdy jsem se dověděla, že Dagmar nacházela duševní sílu a morální podporu v četbě řeckých klasiků, samozřejmě v angličtině, později to byla jóga. Měla úspěch, překonala mnohá úskalí a dostala místo na ústavu patologie McGillovy univerzity v Montrealu.
Po dalších letech tréninku, zkouškách, výzkumu ve svém zvoleném oboru, přednáškách na domácích i mezinárodních fórech a mnoha publikacích se stala vedoucí oddělení genetiky a profesorkou na University of British Columbia (UCB) ve Vancouveru – v místě tak krásném, že většina lidí, kteří je navštíví, by tam chtěla žít. Je zjevné, že konkurence na takové místo musela proto být opravdu tvrdá. Jak další léta ukázala, vedení UBC určitě nemuselo litovat, že na vedoucí místo v genetické diagnostice a výzkumu přijalo ženu a matku dvou dětí, což bylo v té době dost neobvyklé.
Objevitelka placentálního fetálního mozaicismu
V letech 1981 až 2002 byla Dagmar spoluautorkou publikací s 238 kliniky a výzkumníky a její jméno je citováno v 5249 publikacích. Zabývala se genetickým a morfologickým studiem chromozomálních aberací, které vedly ke ztrátě plodu, jako první popsala placentální fetální mozaicismus, který identifikovala ve 2 % vzorků placentální tkáně přežívajících plodů, a v roce 1996 také publikovala článek o efektu trizomie 7 a 16 na intrauterinní vývoj plodu. Participovala na embryoskopických studiích a v pátrání po příčinách spontánního potratu začala používat novou molekulární techniku FISH a CGH.
Autorka přelomové publikace
V cytogenetice dosáhla vůdčího postavení nejen na UBC a v Kanadě, ale i jinde ve světě. Její bohatě ilustrovaná kniha „Pathology of Human
Embryo and Previable Fetus“ je atlas a učebnice určená patologům, která poskytuje informace jak vyšetřovat placentu a materiál ze spontánních a habituálních potratů a získat tak údaje, které často pomohou stanovit riziko dalších, budoucích ztrát plodu. Až do publikace této knihy v roce 1990 byl spontánní potrat považován za sporadickou událost a vyšetřování placenty se nevěnovalo moc pozornosti. Dagmar v této učebnici zdůrazňuje koncept, podle něhož by mělo být jednou z povinností patologa hledat příčinu vývojové abnormality ve fetální tkáni a materiálu, který je po potratu k disposici.
Tato kniha je nejlepším odkazem ženy, která se již jako studentka medicíny rozhodla pro genetiku a která svou prací, obětavostí a laskavostí k začínajícím patologům dovedla povzbudit, ocenit a inspirovat novou generaci mladých výzkumníků. Mnozí z nich budou pokračovat v dalším vývoji diagnostických metod, které Dagmar vyzkoušela a zavedla.
Během své úspěšné kariéry v Kanadě se Dagmar Kalouskové dostalo mnoha uznání včetně BC Women of Distinction Award in Health Sciences and Technology v roce 1996. Zemřela náhle, daleko od své rodné země, kam se často vracela a kterou proslavila. V Kanadě se o ní jeden z kolegů v kondolenci vyjádřil následovně: „Life properly spent.“ Takového ocenění bych si vážila nejvíc.