Ve své kanceláři v litevském Vilniusu patří Flavio Scandone k těm málo lidem, kteří mluví o své profesi otevřeně. Má firmu se sídlem v této pobaltské republice, která skupuje léky v těch evropských státech, kde jsou levnější, a prodává je velkoobchodníkům, kteří je prodávají na těch evropských trzích, kde je jejich cena vyšší.
Lékárníky znepokojil seznam léků, které pravidelně není možno objednat. Jde například o heparin Clexane, antidepresiva Cymbalta a Xeristar, antipsychotikum Seroquel, dále Mirapexin, který se užívá k léčbě příznaků primární Parkinsonovy nemoci, či pregabalin Lyrica, který se uplatňuje při léčbě epilepsie a neuropatických bolestí.
Podle italského týdenníku L'Espresso jsou to všechno léky, které v Itálii stojí mnohem méně než ve střední a severní Evropě: například Mirapexin stojí v Itálii 53 eur (1400 Kč), zatímco v Německu 274 eur (7400 Kč).
Panují obavy, že podobné rozdíly v ceně povedou k tomu, že v Itálii budou tyto léky systematicky chybět. Je sice pravda, že se tento únik týká pouze jednoho procenta všech léků určených pro italský trh, ale stejně tak je pravda, že se export soustřeďuje na relativně omezený počet produktů, které pak tím více chybějí. Vše je ovšem zcela legální. Říká se tomu parallel trade, který využívá právě výrazných cenových rozdílů na různých trzích.
Scandone je jedním z mnoha, kdo se v poslední době do těchto aktivit pustili. Roční obrat tohoto obchodu podle sdružení farmaceutických firem Efpia činil v roce 2011 asi pět miliard eur (137 miliard Kč).
Obchoduje se především s onkologickými léky nové generace, které jsou velmi drahé, a tudíž poskytují dobrý zisk. Scandone má odběratele především ve Velké Británii, Německu, Nizozemsku a ve Skandinávii. „Každý z nich má seznam produktů, které by chtěl uvést na trh ve své zemi za cenu nižší, než je oficiální,“ vysvětluje.
Cena léků je všude v Evropě stanovena dohodami mezi národními úřady a firmami. „Konzultuji se svými dodavateli v Bulharsku, Slovinsku, na Slovensku, v Řecku a v Itálii, kde je cena v průměru nižší. Nakupuji a prodávám svým zákazníkům,“ říká Scandone. Především ze zemí střední a severní Evropy. Například v Dánsku pochází z tohoto obchodu podle údajů Efpia téměř čtvrtina léků přítomných na trhu, ve Švédsku to je asi 15 procent, v Nizozemsku 13,5 procenta, v Irsku 12 procent a v Německu deset procent.
Mnozí se obávají, aby Itálie neskončila jako Řecko, kde počátkem loňského roku na trhu zcela chybělo témě 200 druhů léků, mimo jiné antibiotika, biologická léčiva, přípravky proti hepatitidě typu C a proti rakovině. Jejich nedostatek přiměl řecký úřad pro kontrolu léčiv k tomu, že pozastavil parallel trade pro třicítku léků, a zachránil tak řecké pacienty.
Podobné opatření učinil loni v dubnu rumunský ministr zdravotnictví Eugen Nicolaescu, když státní instituce konstatovaly, že některé lékárny nechávají nemocné rakovinou bez léků, které vyvážejí s velkým ziskem do Velké Británie, Dánska, Polska a Lotyšska.
Nyní je řada na Itálii, aby tento export přiškrtila. Vláda premiéra Enrika Letty již schválila dekret, podle něhož má být zablokován export těch léků, které na domácím trhu chybějí. Tento dekret však vyvolává mnoho pochybností, zejména pokud jde o seznam produktů, které se nemají vyvážet. Prozatím není známo, podle jakých měřítek by měl být sestaven.