Ven z pacientova těla nevedly žádné dráty ani hadičky. Srdce nabíjely baterky přes kůži. Podle tvrzení vědců je však větší naděje, že v budoucnosti začnou při transplantacích častěji využívat srdce z prasete. Operace stále dokonalejších umělých srdcí v USA vzbuzují oprávněný obdiv. Novináři o nich nadšeně referují, ale jen málokdy vyloží čtenářům skutečnou podstatu věci. Že totiž nepředstavují zásadní řešení oběhových chorob srdce, které se spolu s dalšími nemocemi krevního oběhového systému staly morem uplynulého století. Umělá srdce jsou pouze technicky pozoruhodnou berličkou. Nejen proto, že bývají drahá a i ve vyspělých zemích je lékaři mohou voperovat jen několika málo pacientům (nejmodernější srdce stojí kolem čtyř miliónů Kč). Ale hlavně proto, že po jejich transplantaci hrozí řada vážných zdravotních problémů. „Umělé srdce představuje pro tělo cizorodý materiál, na kterém má krev sklon se srážet,“ vysvětluje prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., přednosta kliniky kardiovaskulární chirurgie pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). „Pacientovi hrozí embolie, tedy ucpání cév krevní sraženinou. Ale také infekce a další vážné komplikace. Proto se umělá srdce dávají na několik měsíců těm pacientům, kteří čekají na transplantaci srdce od vhodného dárce a kteří by jinak zemřeli.“
Budoucnost v prasatech
Ani transplantace srdcí lidských dárců, které dokáží zachránit život desítkám pacientů, zatím nepředstavují zásadní řešení. Podle listu Sundy Times utrpí v Británii infarkt 300 000 lidí ročně. Zhruba sto tisícům z nich by prý pomohla transplantace srdce. Ale ročně se dostane jen na 270 z nich. Je totiž hodně postižených, ale málo vhodných dárců. V ČR jde spíš o stovky postižených a 57 transplantací udělaných za poslední rok. Naděje nemocných mohou vzbuzovat články o takových objevech, jaký ohlásili britští vědci z londýnské nemocnice Hammersmith Hospital. Podařilo se jim v laboratorních podmínkách potlačit schopnost těla rozlišit transplantovaný orgán jako cizí, a tedy minimalizovat obrannou reakci těla proti cizí tkáni. Ta se zatím potlačuje speciálními léky, které tlumí imunitní reakci celkově, což mívá pro pacienty řadu nepříjemných důsledků. Profesor Pirk vidí budoucnost transplantací spíš ve využití prasat. Jejich srdce se k nim hodí velikostí orgánů i anatomicky. Již dnes se využívají třeba při transplantacích kůže nebo operacích srdečních chlopní. Pokud se pro konkrétního člověka podaří geneticky upravit konkrétní prase tak, aby organismus vnímal zvířecí tkáň jako svou vlastní, mohly by se tyto transplantace stát daleko běžnějším řešením.
Bypass bez šití
Zatím nejčastější operací, která odvrací infarkt, je takzvaný bypass. Kardiochirurgové při něm přemosťují postižené cévy, které nestačí zásobovat srdeční sval krví. Využívají k tomu cévy odebrané z jiné části těla, třeba z nohy nebo předloktí. Našívají je přes postižené úseky krevního oběhu. Bypass bez šití, pomocí speciálních svorek z nerezivějící oceli, označil loni jeho průkopník, profesor Thierry Carrela z univerzitní kliniky v Bernu, za jeden z největších objevů v kardiologii za posledních 20 až 30 let (samotné přemosťování cév bez stehů je jinak zákrok starý víc jak 35 let). Profesor Pirk vidí věc střízlivěji. „Daleko důležitější než to, jestli použijete šití, nebo svorky, je spíš správná taktika a strategie této operace,“ říká profesor Pirk. „Tedy aby se lékaři správně rozhodli, co, jak a kam přemostí. Pak operace splní svůj cíl a nenastanou po ní nežádoucí komplikace.“
Nastřelování srdce laserem
Málo známou operací, která je v pražském IKEM ve fázi klinického experimentu, je transmyokardiální laserová revaskularizace. Využívá paradoxního efektu. Kardiochirurgové při ní nastřelují do nemocného srdce pacienta drobné otvory pomocí speciálního laseru vyrobeného českou firmou, která na něj má světový patent. Při hojení těchto ranek vznikají malé drobné cévky, jež pak významně zlepšují prokrvení srdce, a tedy pacientův stav. Využívá se u těch lidí, kteří z nějakých důvodů nemohou podstoupit bypass. „Stav našich pacientů se po ní zlepšil a všichni, včetně první pacientky, dosud žijí,“ říká profesor Pirk. Je však zdrženlivý v tom, aby o této neobvyklé metodě pronášel nadšené komentáře nebo superlativy. „Zatím jsme odoperovali 14 lidí. Až jich bude 140, můžeme její efekty hodnotit objektivněji.“
Operace jsou jen hašením požárů
I když dnes špičková kardiochirurgie dokáže podivuhodné věci, zejména v extrémních situacích, je podle profesora Pirka zjevné ze statistik, že transplantace srdce nemohou být zásadním řešením kardiovaskulárních chorob v populaci. Na tyto nemoce připadá 55 % všech úmrtí. Zhruba 90 % z nich způsobí srdeční infarkt nebo mozková mrtvice. Ale nejvíc bývá infarktů. Při pokročilých stadiích ischemické choroby srdeční může pomoci bypass, kterých se v ČR udělá asi šest tisíc ročně. Nejčastější rizikové faktory známe. Vedle genetických dispozic je to hlavně vysoký cholesterol. Ten obvykle způsobí přejídání, zejména potravinami obsahujícími příliš živočišných tuků. Často s nimi bývá spojena obezita a vysoký krevní tlak, ale také nedostatek pohybu a stres. Pokud naše zdraví postihne jeden z těchto faktorů, hrozí nám až třikrát větší pravděpodobnost infarktu nebo mrtvice. Pokud jsou dva, je toto riziko už devětkrát vyšší, a pokud jsou tři, může stoupnout až třiatřicetkrát. Na nemoci srdce a cév zemře v ČR každý rok kolem šedesáti tisíc lidí.Transplantace toto číslo výrazněji snížit nemohou. Kardiochirurgické operace a invazivní kardiologické zákroky ano. Ale největší význam má určitě preventivní medicína a vliv lékařů i médií na zdravý způsob života co největšího počtu lidí.
Ztracený pud sebezáchovy
Ministr zdravotnictví Bohumil Fišer vidí hlavní problém kardiovaskulárních chorob v tom, že zdraví je pro příliš mnoho lidí na prvním místě jen teoreticky. V praxi bývá často až na posledním. A není žádnou vzácností, že si pacient krátce poté, co prodělal na špičkové kardiochirurgické klinice bypass, tedy operaci za minimálně 200 000 korun, zapálí svou oblíbenou cigaretu.
Překvapující objevy
Výzkumy kolem rizikových faktorů nás ještě mnohokrát překvapí. Příkladem může být třeba výzkum obezity. Pokud se nám podaří shodit 5-10 procent nadbytečných kil, snížíme riziko úmrtí na infarkt nebo mrtvici o 20 procent a cukrovkáři dokonce o 44 procent. Také vědci z lékařské univerzity v americkém Baltimoru dlouhodobě sledovali čtyřicet žen s nadváhou. Všechny se podrobily přísné redukční dietě. A polovina z nich chodila cvičit aerobik. Polovina se měla jen víc hýbat. To znamenalo, že se víc věnovaly každodenním pracím v domácnosti, případně na zahradě, a chodily na delší procházky. Už po šestnácti týdnech zaznamenali lékaři to, že obě skupiny žen shodily stejný počet kilogramů. Přibližně stejně snížily i hladiny cholesterolu a triglycidů, tedy jednoho z nejvýznamnějších rizik pro špatné prokrvení srdečního svalu a tedy pro infarkt.
Zázrak pohybu
Doktor Jan Hnízdil uvádí v knize Bolesti zad jako životní realita, že vědci z Cooperova institutu pro výzkum aerobiku v americkém Dallasu sledovali dva roky dvě skupiny 235 lidí. První chodila na pravidelné speciální cvičení, které mělo zlepšit jejich fyzickou kondici, a tedy iprevenci proti civilizačním chorobám. Druhá měla být ze stejných důvodů jen méně líná. Snažila se méně jezdit autem a více chodit pěšky, šlapala do schodů, místo aby používala výtahy nebo jezdicí schody, posekala si zahradu kosou, a ne sekačkou atd. Po dvou letech na tom byli lidé z druhé skupiny kupodivu lépe. Ukázalo se, že nepřirozené a jednostranné cvičení může mít řadu negativních důsledků, na rozdíl od přirozeného a hlavně každodenního pohybu.
Petr Veselý, Právo, 29.1.2002