Projekt elektronických zdravotních knížek z dílny IZIP nepřestává budit vášně. Všeobecná zdravotní pojišťovna, potažmo ministerstvo zdravotnictví, stojí na křižovatce, z níž vedou dvě cesty.
První představuje možnost projekt opustit, dosud vynaložené peníze (dnes už VZP přiznává skoro dvě miliardy) prohlásit za spláchnuté do kanálu, zdvořile se omluvit, vyvodit příslušnou zodpovědnost a zkusit jít na elektronizaci zdravotnictví jinudy.
Druhou cestou je v projektu pokračovat, přesněji řečeno promyslet jej a dát mu nějaký smysluplnější tvar.
Z dosavadních informací se zdá, že o první cestě se téměř neuvažuje, což je v zásadě škoda. Radikální řez může být přese všechna negativa reálnou a nakonec ještě lacinou možností, jež by měla být vzata v úvahu. Ale budiž, vykročí se zřejmě po cestě druhé. Vzhledem k ošemetnosti celého projektu by se však mělo jít podle setsakramentsky precizní mapy.
Ta zatím, zdá se, chybí. Lze tak soudit přinejmenším ze slov ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Ten by chtěl dílo firmy IZIP zatraktivnit tím, že by pacientům, kteří by elektronickou knížku využili, VZP zlevnila pojistné. To je ovšem z gruntu chybná úvaha.
Čtyři body pro začátek
Problémem knížek IZIP není v první řadě nedostatek zúčastněných klientů. Pokud by si pánové Heger a Horák namalovali do zmíněné mapy alespoň čtyři základní záchytné body, nemuseli by zlevnit pojistné ani o korunu, a klienti by přišli.
Bod první – Věrohodnost.
IZIP provází pověst tunelu. Machinace s akciemi přes účelovou švýcarskou firmu tomu nijak nepomohly. Tuto image musí VZP změnit. Jedním z možných nástrojů je i odkup stoprocentního podílu v IZIP, tím budou alespoň jasné majetkové vztahy. Když už má IZIP skvrny na minulosti, měla by mu VZP pečlivě zajistit alespoň transparentní přítomnost a budoucnost.
Bod druhý – Bezpečnost.
Každá elektronizace s sebou nese riziko zcizení dat, které nelze zcela eliminovat. V případě dat o zdravotním stavu je to strašák ještě o poznání větší. Tady musí VZP působit přesvědčivě. Získat důvěru pro elektronické využití citlivých dat není lehké, ale jde to.
Stačí se podívat na počet klientů elektronického bankovnictví. Jsou-li lidé masově ochotni svěřit internetu své peníze, zvládnou to i se zdravotní kartou. Jen musí být přesvědčeni, že riziko je blízké nule.
Bod třetí – Kompatibilita.
Změnit pojišťovnu není úplně lehké a má se to ještě ztížit. Ale i tak musí mít klient jistotu, že bude-li účasten na projektu elektronické zdravotní knížky u jedné pojišťovny, v případě přechodu k pojišťovně jiné půjdou data s ním bez složitých operací. Tento bod vyžaduje od VZP jednání i s konkurencí na pseudotrhu zdravotního pojištění.
Bod čtvrtý – Komplexnost.
Základním problémem knížek IZIP je nízká účast zdravotnických zařízení a lékařů. Pozitivní motivace lékařů ve formě odměn za zápis do knížky se zjevně neosvědčila, i když za ta léta přišla skoro na čtvrt miliardy. Negativní motivace ve formě povinnosti vyplývající ze smlouvy se zdravotnickým zařízením vzbudí jen odpor.
Nejefektivnější by bylo přepracovat systém tak, aby od lékařů vyžadoval minimální nebo žádnou dodatečnou aktivitu. V silách pojišťovny to je, jen by se musela najít odvaha systém pozměnit. Nezapomeňme, že jeho princip je více než dekádu starý a na jeho rozvíjení se za tu dobu
nijak horečně nepracovalo.
Stačí důvěryhodný produkt.
Pokud se podaří naplnit alespoň tyto čtyři body, přijdou klienti za elektronickou zdravotní knížkou sami. Její potenciální přínosy jsou více než zřejmé.
Za zmíněné elektronické bankovnictví se ostatně finančním domům mnohdy i platí a nikomu to nepřijde divné. Klient jej vnímá jako službu. Tak daleko by pojišťovny chodit neměly, ale není důvod, aby klienty elektronického zdravotnictví podplácely, jak navrhuje Heger.
Stačí, když jim zdarma nabídnou důvěryhodný a fungující produkt. Jenže tím IZIP v tuto chvíli není.