ÚS tedy vycházel z čl. 15 Listiny základních práv a svobod (LZPS) hovořícího o svobodě svědomí jako o základním lidském právu.
Rozhodnutí ÚS kritizuje odborná veřejnost, např. předseda České vakcionologické společnosti Roman Prymula označil rozhodnutí ÚS za selhání, neboť nyní může zákonnou povinnost očkování porušit v podstatě každý s odkazem na své svědomí. To příslušnou zákonnou povinnost prakticky neguje. Ohrožuje se tak vymahatelnost práva, protože právní norma, jejíž sankci je možno snadno obejít, je jen jakousi pseudonormou.
ÚS tedy celou věc nazíral jen z hlediska základního práva jednotlivce-rodiče. Nevzal však do úvahy fakt, že rozhodnutí rodičů se v tomto případě týká především dítěte, neboť v případě, že nebude očkováno, může onemocnět, a to s vážnými, až fatálními důsledky. Jak je v tomto případě zajištěno právo dítěte na ochranu zdraví, jak ho stanoví čl. 31 LZPS? Připomínám, že hexavakcína chrání např. i proti dětské obrně, což je onemocnění, které je schopno do značné míry znehodnotit kvalitu celého života.
Nebude-li dítě očkováno, může v budoucnu onemocnět a ohrozit tak nákazou další občany, a to i ty, kteří byli očkováni, protože vakcinační pokrytí má často svá časová omezí. A to nemluvím o těch občanech, kteří z různých příčin nemohli být očkováni. Tedy rozhodnutí rodičů nevakcinovat své dítě může ohrozit v budoucnu nejen dítě samotné, ale i další občany.
Toho si byli v minulosti dobře vědomi příslušní odborníci, a tak náš právní řád ukládá povinnost očkování a soudní orgány tuto povinnost sankčně vymáhaly. Bylo tak u nás dosaženo proočkovanosti populace ve světě nebývalé a také nám tuto proočkovanost celý svět záviděl.
Proto i obecní soudy v daném konkrétním případě oprávněnost sankce za porušení povinnosti očkování dítěte potvrdily. Ono totiž neexistuje jen základní právo jednotlivce, ale je zde jistě i základní právo společnosti být chráněna před nezodpovědným jednáním jednotlivce. Toto základní právo společnosti sice není uvedeno v žádné listině, ale vyplývá z celé existence trestního práva.
Avšak se vzrůstajícím individualismem v naší společnosti vidíme, že soudy pod tímto všeobecným tlakem akcentují jen základní práva jednotlivce bez ohledu na celkové dopady takových rozhodnutí pro společnost.
To se netýká jen problematiky očkování. Vidíme to i v dalších oblastech, a dokonce i v právu trestním. Případy trestných činů spáchaných v poslední době osobami s duševním onemocněním, které přes jejich pokračující nebezpečnost pro společnost byly propuštěny z ústavního léčení jistě i z obavy odpovědných osob, aby nebyly nařknuty z porušení základní práv těchto nemocných jejich dalším držením v ústavní péči, jsou toho důkazem. Ale kde je pak základní právo jejich obětí na život? Společnost, v níž práva pachatelů jsou více chráněna než práva jejich obětí, je na scestí.
Prostě nejen jednotlivci, ale i společnost má svá základní práva. Především právo být chráněna před osobami nebezpečnými. A tato nebezpečnost může mít různou podobu. Někdy zcela zjevnou (osoby dopouštějící se trestných činů), jindy latentní (např. osoby bez vakcinační ochrany). I když se toto hodnocení může zdát přehnané, především soudy by neměly zapomínat na významnou právní zásadu předběžné opatrnosti.