V době působení předchozích pravicových vlád i v předvolební kampani vaše strana kladla důraz na to, že je třeba obsazovat ministerstva lidmi, kteří rozumějí dané problematice. Jaké vy osobně máte zkušenosti se zdravotnickou legislativou?
Zdravotnickému právu se prakticky věnuji již od absolvování právnické fakulty. Na ministerstvo zdravotnictví jsem poprvé nastoupila už v roce 1999 – tehdy mě přijímal Martin Holcát, který tu v té době působil jako náměstek.
Než jsem přešla do advokacie, působila jsem zde na různých úrovních po dobu osmi let. Začala jsem na pozici referenta odboru zdravotní péče. Krátce nato jsem přešla na právní oddělení, kde jsem se později stala nejprve vedoucí, poté zástupkyní ředitele a nakonec ředitelkou legislativně právního odboru. Myslím si, že za tu dobu se mi ministerstvo i problematika zdravotnického práva staly blízkými.
Osm let je na ministerstvo zdravotnictví dlouhá doba – kolik ministrů jste zažila?
Odhadem asi deset. V jisté chvíli jsem tu dokonce byla nejdéle sloužícím úředníkem, přestože jsem byla nejmladší. Moje zdejší působení bylo přerušeno až v době, kdy úřad vedl Tomáš Julínek (ODS) – v roce 2007.
Odešla jsem na rok do CzechInvestu a poté jsem přestoupila do rodinné firmy – advokátní kanceláře svého otce. Mimo advokátní sféru od roku 2008 působím také jako odborná asistentka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK. V roce 2010 jsem byla zvolena do pražského zastupitelstva, kde pracuji mimo jiné ve výboru pro sociální, zdravotní a bytovou politiku, a přirozeně se věnuji především zdravotnictví.
Zdravotnictvím a zdravotnickým právem se tedy zabývám bezmála 15 let, a kdyby mi byla nabídnuta podobná pozice v rámci jiného resortu, nejspíše bych ji nepřijala. Od roku 2007 zdravotnictví prošlo mnohými změnami.
Co se změnilo tady na ministerstvu?
Úřední postupy nijak výrazně – ty jsou poměrně rigidní. Osobně si však myslím, že pokud se až tak nezměnily, jsou zřejmě dobře nastaveny. Zkušenost, kterou jsem zde získala před lety, považuji i dnes za určitý osobní benefit. Nyní ovšem nejste v pozici běžného ministerského úředníka – vaším úkolem již nebude pouze svědomité plnění pokynů nadřízených.
Jaké máte v oblasti legislativy plány pro sebe i své podřízené v nejbližší době i pro zbytek volebního období?
Mé plány jsou dány koaliční smlouvou, programovým prohlášením a legislativním plánem vlády. V první řadě bude nepochybně třeba vyřešit deficit vzniklý zrušením zdravotnických poplatků – urgentně je tedy nutné zajistit přibližně 2,1 miliardy korun, o něž přijdou lůžková zařízení v důsledku zrušení poplatku za hospitalizaci.
Dále musíme do budoucna řešit deficit, který vznikne kvůli zrušení regulačních poplatků v lékárnách a v ambulancích, což bude celkem znamenat 5,5 miliardy Kč. To bude sice v první fázi ošetřeno materiálem nelegislativní povahy, později však bude třeba k této problematice schválit i materiál legislativní. Na stole jsou různé návrhy řešení.
Máte zřejmě na mysli odkup pohledávek či valorizaci plateb za státní pojištěnce. To však navrhovali už předchozí dva ministři. Přebíráte tedy všechny tyto návrhy z minulosti?
Hledáme vlastní řešení, ale využíváme i některé podněty z dřívějších návrhů. Konkrétní opatření však bude záležet na vládě – ta se musí rozhodnout, která z nich bude preferovat.
Teď se třeba diskutovalo o tom, zda ministr financí poskytne či neposkytne prostředky ze státního rozpočtu na odkup pohledávek zdravotních pojišťoven. Zde bych chtěla podotknout, že žádný ucelený návrh zatím nebyl na vládu postoupen, neboť nyní probíhají potřebné analýzy. Veškeré mediální signály o tom, že by ministr financí neposkytl potřebné prostředky, jsou zatím pouze spekulace – nemluvě o tom, že vláda rozhoduje jako celek a je vázána koaliční smlouvou.
Vaše vedení je tedy ochotno pokračovat v některých záměrech předchozích ministrů. Kdybyste však měla zhodnotit předchozí fungování ministerstva, co vám vadilo nejvíce?
Nedostatečná komunikace ministerstva navenek. Dříve tu bylo zvykem, že se často konaly takzvané konzultační dny se zástupci odborné veřejnosti, kde se diskutovalo o konkrétních problémech. Za minulých vedení se tak dělo maximálně jednou během půl roku, případně vůbec.
Myslím, že široká i odborná veřejnost chce vidět, že se jejich problémy ministerstvo zabývá a má snahu je řešit. Na rozdíl od svých předchůdců jsem neodmítla pozvání právníků z fakultních nemocnic, které pro mě bylo velmi podnětné.
Co se týče legislativy, v posledních osmi letech přijaly pravicové vlády velké rozhodující zákony v rámci „zdravotnického balíčku“. Zůstal nám sice zákon č. 48/ 1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ale máme zákon o zdravotních službách či zákon o specifických zdravotních službách, které už dnes i přes různé nedostatky vnímám jako posun k lepšímu – praxe však ukázala, že tato legislativa bude vyžadovat další úpravy. Týká se to například oblasti posudkové péče.
Hovořilo se také o určitých kolizích s novým občanským zákoníkem – jak budete tuto otázku řešit?
To je problém, který se dotýká každého, kdo ve zdravotnictví působí. Osobně to vnímám velmi citlivě a budu se snažit, aby určitá kolize těchto právních norem byla odstraněna. Nový občanský zákoník nám zasáhl do našich zdravotních zákonů – zejména pak o zdravotních službách a specifických zdravotních službách. Ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO) chce proto připravit komplexní pozměňovací návrh, což není otázka týdnů. Počítám, že se řešení na úrovni občanského zákoníku můžeme dočkat za rok.
A co související problém s pitvami?
Patologové docela intenzivně bili na poplach… V tomto případě jsme se rozhodli, že nebudeme čekat na komplexní pozměňovací návrh a zkusíme to udělat jinou formou. Vyzvali jsme poslance napříč politickým spektrem, aby předložili pozměňovací návrh, který se nebude dotýkat občanského zákoníku, nýbrž novely zákona o zdravotních službách.
V novele by mělo dojít ke sjednocení terminologie a k upřesnění případů, ve kterých lze provést pitvu. Konkrétně bude nově uvedeno, že pitva se provádí, jestliže existují závažné nejasnosti týkající se příčiny smrti, základní nemoci, dalších nemocí, jejich komplikací a klinické diagnózy.
Když jsme narazili na různé výklady zákona, jaké legislativní normy by lékaři měli bezpodmínečně znát?
Obecně vzato by se měli dobře orientovat v zákoně o zdravotních službách. Samozřejmě záleží na tom, v jaké pozici se lékař nachází – zda mluvíme o lékařích v zaměstnaneckém poměru, nebo o těch, kteří jsou zároveň soukromými poskytovateli zdravotních služeb.
Pro obě jmenované skupiny je nepochybně zásadní znalost pravidel pro vedení zdravotnické dokumentace, která mimo jiné slouží jako ochrana lékařů, potažmo všech zdravotníků podílejících se na péči o pacienta. Při potenciálních soudních sporech je právě dokumentace často jediným prostředkem, podle něhož se prokazuje vina či nevina. K ochraně lékaře a předcházení případným soudním sporům slouží i informovaný souhlas pacienta se zdravotním výkonem.
Poslední z těch základních věcí je pak znalost úhrady péče – na co má pacient v rámci veřejného zdravotního pojištění právo a co si již musí sám hradit.
I úhradová vyhláška je právní dokument, poskytovatelé si ovšem dlouhodobě stěžovali na její nepředvídatelnost a složitost výpočtu. Chystáte nějakou zásadní změnu?
Přestože se zabývám zdravotnickou legislativou už řadu let, mohu potvrdit, že podoba úhradových vyhlášek bývá jak pro laiky, tak i pro odbornou veřejnost značně nesrozumitelná. Každopádně v koaliční smlouvě je uvedeno, že v průběhu 2 let se nastaví nový systém úhrad, který by měl být významně jednodušší a samozřejmě pro poskytovatele také předvídatelnější. Co se týče konkrétních opatření, jedním z nich může být i nové postavení Národního referenčního centra. ,
To dnes funguje jen jako jakési sdružení pojišťoven…
Právě proto. Ideální by bylo, kdyby mělo institucionální zakotvení a jinou roli, než je tomu dosud. Nicméně s ohledem na plánované úspory lze předpokládat, že zřízení nové instituce vázané na státní rozpočet bude značně komplikované. Pravděpodobnější tedy je, že by činnost centra byla financována z rozJak počtu ministerstva, respektive že by ji vykonávala některá z přímo řízených organizací. Umím si také představit možnost, že by některé činnosti mohl převzít Ústav zdravotnických informací a statistiky.
Celý rozhovor s JUDr. Lenkou Teska Arnoštovou, Ph.D. čtěte v dnešním vydání magazínu ZDRAVOTNICTVÍ A MEDICÍNA.