„Na každém z nás záleží, kolik se dožije let,“ soudí MUDr. Anna Neřádová, primářka LDN ostravské městské nemocnice a krajská koordinátorka České gerontologické a geriatrické společnosti v jedné osobě. Protože se řadu let profesně pohybuje mezi dříve narozenými, ví, co mluví.
Hodně starších lidí, ale i jejich mladších rodinných příslušníků tuto zkušenost nechce vzít na vědomí. „Jejich filozofie je asi takováto: když mi něco bude, vy lékaři jste tu od toho, abyste mne zbavili nemoci!“ Spoléhat jen na ně není ten nejlepší recept. Stejně jako by nemělo být nikomu jedno, bude-li nucen řešit závažný zdravotní problém v šedesáti či ještě dříve, než dejme tomu o dvacet pětadvacet let později. Jelikož zatím se u nás kýžené stovky let dožívá málokdo a nelze tak od nich získat jakýsi mustr na dlouhověkost, zůstává nejlepším doporučením gerontologů vsadit na prevenci.
V čem by konkrétně měla spočívat? Jako zásadní považuje paní primářka dodržovat dvě pravidla. To první: myslet na to, že jednou zestárnu, už v mládí. Tedy když mi je dvacet, nejvýš třicet let, a podle toho se také chovat. Druhou zásadou podle MUDr. Anny Neřádové by mělo být snažit se o rovnováhu mezi bioprostředím, které člověka obklopuje, a jeho fyzickou a psychickou kondicí.
V praxi to znamená v prvé řadě dodržovat doporučovanou životosprávu, v níž je dostatek místa pro spánek, naopak žádné pro kouření, která počítá s pohybovou aktivitou, přiměřenou věku jednotlivce, se střídmými stravovacími návyky. Ale také s tím, že budeme žít klidně, vyrovnaně, vždy bez emocí a stresových situací. Nemenší roli ovšem sehrává i duševní hygiena. Měli bychom hodně číst, zaměstnávat i ve vysokém stáří svůj mozek, např. luštěním křížovek, jakož i zajímáním se o dění kolem sebe a co je velice důležité, neustále se věnovat zálibám a koníčkům, které jsme si vypěstovali v mládí. Jen tak si co nejdéle udržíme chuť žít a dobrou mysl. „Na ni bych osobně položila zvláštní důraz.
Dokážeme-li se třeba i v osmdesáti smát, místo toho, aby nás zaměstnávaly pochmurné myšlenky, určitě se staneme přitažlivějšími pro okolí včetně rodiny. Ta nás nebude považovat za morouse a nevynasnaží se nás ,šoupnouť do domova důchodců, naopak, zůstane nám naděje, že se o nás naše děti postarají do posledních okamžiků. My se sice v naší léčebně snažíme našim klientům poskytnout veškerou péči, ale péči rodiny to nikdy nenahradí.“
(MICH), Moravskoslezský den, 22.6.2001