Před 17 lety přišel Jaromír Gajdáček na post výkonného šéfa Svazu zdravotních pojišťoven z manažerských funkcí v hornictví. Sledoval, jak se systém zdravotního pojištění usazuje, a pracoval na tom, aby v něm měly menší pojišťovny význam.
Letos zdravotnictví opustil a uvažuje o vstupu do mezinárodního byznysu. Systém zdravotních pojišťoven je podle něj ve slepé uličce a politici se snaží jej zcela ovládnout.
„Snaha některých politiků je ovládnout všechny toky peněz, zaměstnanecké pojištění jako takové ztrácí svůj význam,“ říká Gajdáček. Když bývalý ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra (ZPMV, druhé největší v Česku) vzpomíná na vývoj zdravotnictví, rekapituluje smutný obrázek sedmnácti let politické impotence, nekoncepčnosti a přešlapování na místě. „Medicína v České republice je na světové úrovni, o tom nikdo nepochybuje, akorát to přerozdělení peněz není dobré,“ míní Gajdáček.
Provizorium na 18 let (a víc)
Na Svaz zdravotních pojišťoven nastoupil v době, kdy na základním zákonu o zdravotním pojištění teprve zasychala tiskařská čerň. „Tehdy jsme připomínkovali nějaký nový návrh a bylo mi řečeno, že platným zákonem o zdravotním pojištění se nemám příliš zabývat, že je jen na přechodné období, než se rychle vytvoří nový a stabilní zákon. Bohužel se to nestalo a víme, že platí ten přechodný dodnes s asi tisícem úprav,“ vzpomíná Gajdáček.
Ze zamýšleného provizoria se stal vratký základní stavební kámen. Devadesátá léta skončila, následující vlády se nedostaly ani k lepšímu nastavení systému konkurujících si samostatných zdravotních pojišťoven, ani k tomu, že by místo toho zavedly státní zdravotní systém.
„Zůstalo to na půl cesty, politici nebyli schopni to posunout ani doleva, ani doprava,“ říká Gajdáček, „místo aby se systém někam rozvíjel, dochází k omezování možností, které pojišťovny mají, jejich pravomocí a konkurence.“
V poslední době cítil Gajdáček další a další útoky na samostatnost zdravotních pojišťoven.
Ke státnímu zdravotnictví ale nesměřujeme otevřeně na základě nějakého politického programu. Ty posuny probíhají plíživě. S menšími zdravotními pojišťovnami prý politici už téměř nejednají, a pokud, tak jen formálně. Omezují se možnosti, jak může zdravotní pojišťovna efektivně nakupovat zdravotní péči, vyjednávat o cenách, za které zdravotnická zařízení léčí pacienty.
Vyhláška ministra zdravotnictví z pohledu zdravotních pojišťoven garantuje nemocnicím takové úhrady, že nemají důvod se se zdravotními pojišťovnami domlouvat na jakýchkoli individuálních podmínkách. Politici i lékařská komora mluví o tom, že by se dokonce mělo všem bez ohledu na potřebnost nebo kvalitu platit za zdravotní péči stejně, aby se předešlo klientelismu a korupci.
„Je tlak na ukončení samostatnosti celého systému veřejného zdravotního pojištění,“ shrnuje Gajdáček. Ministerstvo financí tlačí na přesunutí účtů zdravotních pojišťoven pod státní pokladnu. „To je krok k zestátnění zdravotnictví,“ míní Gajdáček. Z úroků, které dosud dostávají od komerčních bank, totiž pojišťovny zčásti financují preventivní programy, kterými se od sebe odlišují.
Výčet nápadů na omezení pro zdravotní pojišťovny tím nekončí. Návrh zákona o neziskových nemocnicích snižuje manévrovací prostor pojišťoven v tom, s kým smlouvu uzavřou a s kým ne. Kromě toho senátoři nedávno podali ústavní stížnost. V té se domáhají změny voleb do správních a dozorčích zaměstnaneckých pojišťoven, aby mohl volit a být zvolen kdokoli. Stejně jako není omezené, kdo může být kde pojištěný, neměla by prý být ani omezení v tom, kdo může volit.
Dnes složení orgánů ovlivňují jen zaměstnavatelé a odbory původních zakladatelů a zároveň největších plátců pojistného. Gajdáčkovi se nelíbí, že by případná změna vyřadila zakladatele, kteří do pojišťoven vložili peníze a očekávají pro své zaměstnance nějakou výhodu. Zájmy členů rad by se navíc roztříštily.
„Zájmů by pak bylo tolik, že si neumím z manažerského pohledu představit, jak by se pojišťovny od sebe odlišovaly. A to je další krok k zestátnění,“ předvídá Gajdáček.
I státní zdravotnictví potřebuje více peněz
Pokud pojišťovny nebudou mít prostor se odlišovat, není už daleko ke kompletně státnímu systému. „Mohl by existovat, ale bude mnohem dražší než dnes. Už jen proto, že úhrady Všeobecné zdravotní pojišťovny jsou vyšší než průměr ostatních. Pokud by vznikl národní systém, pak by se mělo také lidem říct, že stejně jako v jiných zemích budou mít pokryté nejzákladnější potřeby. Na zbytek by měla být možnost komerčního připojištění. Z dosavadních zdrojů to není ufinancovatelné,“ varuje Gajdáček.
Ani to, co předvádějí zdravotní pojišťovny, není vždy přesvědčivé. Politizace je jen jedním z problémů. Gajdáček přiznává, že například není snadné ukončit s někým smlouvu, nejen velké nemocnice najdou své přímluvce: „Když končily smlouvy pro ambulantní specialisty, vytipovali jsme asi tři desítky ambulantních specialistů starších 75 let, kterým jsme chtěli smlouvu už ukončit. Tam byly opravdu velké tlaky ve smyslu, že pan doktor ještě chce v té ordinaci pár roků zůstat. Přiznám se, že jsme v některých případech ustoupili a nechali jsme to být.“
Jenže podle Gajdáčka by pojišťovny právě potřebovaly více prostoru, aby mohly skutečně fungovat. „Dává se tu za vinu pojišťovnám, že něco neumějí nebo nedělají, ale je to dáno tím systémem,“ říká. Třeba na kontrolu podvodů a nepřesností u svých 25 tisíc smluvních zdravotnických zařízení má menší zdravotní pojišťovna nějakých patnáct dvacet revizních lékařů.
O závěrech se přitom ani nemohou pojišťovny navzájem informovat. Proto se už dlouho mluví o společné kanceláři zdravotního pojištění, která by mohla kontrolovat za všechny pojišťovny najednou, a měla by tak větší kapacitu. „Nechce se to. Jsou tu skupiny, které v tom umějí chodit a dokážou ze systému dostat maximum. Měli jsme konkrétní případ, kdy jsme zjistili, že skupina zdravotnických zařízení vykázala za několik let neoprávněně pojišťovně výkony zhruba za 18 milionů korun, v současné době to je v trestním řízení,“ popisuje Gajdáček.
Aspoň pár stovek jako motivace pacienta
Vize, kterou Gajdáček pro zdravotnictví má, nemá v současnosti žádnou politickou podporu. Základem by podle něj měla být motivace pacienta k tomu, aby čerpal péči účelně. Tedy aby třeba diabetik nebo člověk s vysokým tlakem měl šanci získat slevu na zdravotním pojištění, když bude dodržovat doporučení lékařů a bude díky tomu v dobré kondici. Samozřejmě by se to netýkalo drahých operací nebo další specializované péče. Významnou část nákladů ale dnes představují choroby, u kterých pacient může tím, jak se chová, svůj stav ovlivnit.
„Pokud by pacient měl finanční motivaci – i kdyby jen v řádu stokorun – udržet si průměrné nebo nižší náklady, lidé by po tom určitě šli. Jsou to celkem jednoduché, průhledné mechanismy, ale prosadit v tuto chvíli takovou věc je nemožné,“ povzdechne si Gajdáček. Ten loni prošel mediálními kauzami kvůli drahým služebním automobilům, vysokým platům v managementu pojišťovny a údajným smlouvám mezi pojišťovnou a firmou, ve které byla jednatelkou jeho životní partnerka. Nicméně to prý důvodem k jeho odchodu nebylo. Za touto kritikou prý nebyla ani tak politika, jako osobní důvody a pomstychtivost. Navíc kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu nic zásadního nenašla.
„Na konci roku by mi stejně končilo funkční období. Vzhledem k tomu, že jsem začal nějaké aktivity v jiné oblasti, dohodli jsme se s novým předsedou správní rady, že k 1. říjnu ukončím svou misi v pojišťovně. Považoval jsem to za rozumné kompromisní řešení,“ říká k tomu Gajdáček.
Přesto prý Gajdáček odchází spokojený.
Za jeho působení v čele ZPMV posílila o 200 tisíc pojištěnců, provozní náklady v přepočtu na jednoho klienta drží na nejnižší úrovni. Ekonomicky je na tom pojišťovna také dobře. Alespoň zatím. „V dnešní době je snaha vyhovět všem skupinám zdravotníků na úkor zdravotních pojišťoven. Mluví se o tom, že tu jsou na jejich účtech nějaké peníze, jenže když leží ve 150miliardovém systému nějakých 15 miliard korun, není to žádná zásoba peněz. Teď je ekonomická situace taková, že by se podle mě měly naopak vytvářet rezervní zdroje, a ne rozpouštět. Nešetří se na další krize, které jistě za nějaký ten rok přijdou. Loni byly veškeré peníze, které stát přidal do systému, okamžitě utraceny,“ upozorňuje Gajdáček.