Volby skončily, zapomeňte. Kdo zvítězil? Špatná otázka, neboť soubor nebyl reprezentativní. Nebylo to ani měření vnitropolitických sil, dokonce ani seriózní průzkum veřejného mínění. Nešlo zdánlivě vůbec o nic. Jen o sebevražedný postoj průměrného občana k našemu vitálnímu civilizačnímu ukotvení. Ať vládne, kdo chce. Našinci je to jedno, jeho se to netýká. Tak využil svobody se na to… Teď má dobrý pocit, jak jim to nandal. Je v tom i kus endemické selské vychytralosti. Už Karlu IV. přivezli na stavbu mostu vařená vejce. A jistě je hřálo u srdce, jak práce uvázly. Kiš, kiš. Bojkot, písek do ložisek, pasivní rezistence.
Podivné víry pod klenbou lebeční
Míra zralosti pro demokracii a schopnost dohlédnout dál než na špičku vlastního nosu povážlivě klesá i ve vyspělých zemích. Lze tu tušit jakési podivné víry pod klenbou lebeční. Tak zanikaly velké říše. Byly schopny toho pro svou existenci udělat stále méně. Pro vlastní záchranu nakonec lidé nebyli ochotni ani vstát z postele. Už neexistují. Dobře jim tak. Z titulku Le Penová: Francie po boku s Ruskem za záchranu evropské křesťanské civilizace zamrazí. Kdyby měli Římané noviny, dočetli bychom se, jak patricijové vítají ochranu krále Vandalů. K zamyšlení několik dalších volně ložených titulků a citátů: Putin nařídil ruským jednotkám návrat do kasáren. – Rusové se od hranic Ukrajiny nestahují, ukazují satelitní snímky. – Francie navzdory krizi na Ukrajině dodá Rusku válečné lodě. – Česká republika tedy nebude patřit a nepatří mezi země, které by volaly po posílení vojenské přítomnosti jednotek NATO v Evropě. (Bohuslav Sobotka 3. 6. 2014) – Ještě nikdy nebyly stabilita a mír zajištěny tak, jak jsou zajištěny dnes. (Bohuslav Sobotka, 1. 5. 2001) – Věřím, že to je mír pro naši dobu. (Neville Chamberlain, 30. 9. 1938) – V Normandii začaly vzpomínkové akce k výročí vylodění (6. 6. 1944).
Jsme malí a slabí, stejně o ničem nerozhodujeme, nic nemá cenu. Nejlepší je na všechno se vykašlat, vždyť ono to nějak dopadne. Nic neřešit, o nic se nezajímat. Ani přejít ulici, zahnout za roh a hodit papírek do bedny. Je to tak příšerná námaha a tak obludná časová zátěž, že tohle my kvůli nim prostě dělat nebudeme.
A just ne.
Moudrost mazaných hlupáků
Zde jest fungl nový recept na budoucnost: Nelíbí se vám politický establishment? Tak ho ignorujte. Chytré, není-liž pravda? Nemáte stoprocentně ideální kandidáty a strany? Pak nevolte žádné! Život je buď černý, nebo bílý. Láska, nebo nenávist. Nic mezi. Nikdy v životě si z více zel nevybírejte to nejmenší. Vzdejte to a zdržte se hlasování. Větší zlo se pak dostaví samo. Jenže k volbám přeci nejdeme primárně proto, abychom jako fandové volili modré, oranžové, hnědé nebo černé košile. Chodíme tam proto, abychom si udrželi svobodu obléknout si každý den ráno takovou, jakou se nám zachce.
Nevíra v cokoli, nedůvěra ke komukoli, blazeovaný despekt, který má zaručit, že z nás nikdo nebude dělat vola (říkají volové), a nerespektování ničeho. A hlavně nebýt naivní (vždyť my dobře víme, co za tím vším je!), to je moudrost mazaných hlupáků. V celé Evropě leží moc stále více na ulici. Jednoho dne ji někdo zvedne. Čím později se to stane, tím horší týpek to bude. Bude zachraňovat národ/společnost. Jako obvykle tvrdit, že vlastně vůbec není politikem. Stojí mimo strany a nad stranami. K vládě povolá samé odborníky. Skutečné machry. Vzhůru ho bude katapultovat nevědomá a rozzuřená ulice. Nízké pudy, na nichž je jen slaboučký a usilovně udržovaný nátěr slušnosti a práva. Sebemenší zaváhání v jeho úzkostlivé údržbě je cestou do pekel.
Že se to dnes nemůže stát? Ale může. Kdykoli. Nikdy v minulosti to přece nikdo nečekal. Jak u blbejch na dvorečku. Vždycky to bylo překvapení. Stačilo pár let. A příště zas všichni mávali rukou a říkali: „Ále, nestrašte.“ Koneckonců, na co protipožární opatření. Vždyť ono hořet nebude. Snad.
Chybějící zápočet z demokracie
Co je tragikomicky příznačné: V těchto cinknutých dostizích chromých kobyl se stal jedničkou popularity ultralevicový demagog, profesor Jan Keller, muž, jenž kdysi dle svých slov vstoupil do KSČ proto, aby se postaral o své osobní zájmy, což hodnotí jako pravicové chování. To vše se vejde do jediné studované hlavy. České zmatení mysli v kostce. S kolika občany souzní v nádherně úlevném akordu? Drzé čelo, kachní žaludek, hroší kůže – v této zemi odjakživa recept na úspěch. A samozřejmě čisté svědomí, totiž ještě nepoužité. Kdo na tohle má, přátelé?
Jak si společnost nastaví kritéria, takové má elity. Netřeba si na ně stěžovat. Nejsou cizí. Nikdo nám je na tanku nepřivezl. To my sami jsme je v potu a bolestech porodili. Je to náš produkt, naše dílo. Vidíme tam nějakého magora, sociopata, šejdíře či chrapouna? Odkudpak se tam asi vzal? Komínem se tam nespustil. Zvolili jsme ho. Nelze se zbavit odpovědnosti. Například tím, že už jim k těm volbám nepůjdeme a necháme tomu volný průběh. Takhle nedostaneme ani zápočet z demokracie, natož zkoušku. Ani v Plzni.
Andrej Babiš, jemuž ze zoufalství fandí tolik lidí, s latencí objevil, že stát nelze řídit jako firmu. To to ale trvalo. Kdyby se byl zeptal, byl bych mu to řekl hned. Jde o učebnicovou informaci. Také konečně uznal, že je politik. Respektive se s tím smířil. Na předsedu politické strany, ministra a místopředsedu vlády slušný výkon. Prostě už není externista, aktivista nespokojených občanů (ANO). Je zkrátka v tom. Současně si nasypal popel na hlavu a za své politické uskupení přiznal, jaké chyby už stihli udělat. V politice nemáme žádné zkušenosti, vůbec jsme to nedomysleli. Tak proč se tam cpali? To je vysvětlení, nikoli omluva. O co konkrétně šlo? Přistoupili na zrušení poplatků ve zdravotnictví – blbě. Zrušení druhého penzijního pilíře – blbě. Snížení DPH na léky – blbě. To ale mnozí z nás věděli předem. Jaké kiksy přijdou příště?
Nekonečná Rubikova kostka
V této nepovzbudivé atmosféře jest nám znovu a znovu skládat Rubikovu kostku českého zdravotnictví. V poslední době mě tu ovalily těžké chmury. Jak sestavit hlavolam, je-li tolik správných kroků předem vyloučeno? A proč? Protože lidé jsou přesvědčeni, že věci mohou vznikat z ničeho a že výdaje nemusejí být kryty příjmy. Zkrátka zázrak. Koneckonců, víra v nadpřirozeno je mnohem rozšířenější, než se domníváme. Odtud i čerstvé ministerské varování před šarlatány. Čáry máry fuk a nemoc je pryč. Stačí vypít trochu moči, čára jater se protne s čarou brzlíku a není co řešit. Lidé jsou schopni uvěřit prakticky čemukoli, když to potřebují.
Krom toho je na zdravotní péči ústavní nárok, který se někomu jeví bezprostředně konzumovatelný. Napsané slovo má kouzelnou moc a stává se samo o sobě materiální realitou. To je uhlířská víra našich předků, hloubavých venkovských písmáků. Oni ovšem byli na druhé straně vybaveni i zdravým selským rozumem. Ten jsme bohužel nepodědili, čímž došlo ke značné mentální nerovnováze. Taková je poptávka, takové je zadání, taková je společenská objednávka. Že je nesplnitelná? To nikdy žádnému populistovi v nestydatém tanci u tyče nezabránilo.
Někteří z nás stále spoléhají na to, že dosáhnou-li poměry skutečně alarmujících rozměrů, lidé přeci musejí procitnout. Neprocitnou. Přičtou mizerný výsledek náhradním příčinám. Optimistické přesvědčení, že lidé jsou ve své většině racionální bytosti, nadané schopností chápat kauzalitu alespoň v nejjednodušších případech, vedlo už k mnoha katastrofám. Toto je slabé místo demokracie, především v méně vyspělých společnostech. Pod jistou úrovní dokonce vůbec nemůže fungovat. Snad se nacházíme nad touto hladinou. Ale pokud, pak velmi těsně, kecky a tepláky pořád ještě couráme ve vodě. Pozitivní na tom je plná svoboda rozhodnout se špatně, nést odpovědnost, přičíst si následky a poučit se. Neschopnost takového poučení však v této zemi dosahuje znepokojivého rozsahu. Teta Kateřina by ovšem řekla, že jak si kdo ustele, tak si i lehne.
Patologická pohotovost
Co s tím? Jaká řešení jsou pro zdravotnictví na obzoru? Soudím, že žádná, což automaticky znamená špatná. Při aktivním přístupu orgánů ke změnám pak možná ještě horší. Co si vybrat? Pane odsouzený, račte si zvolit mezi upálením a rozčtvrcením. Zatím je ticho pěšinách, nepočítámeli drobné záškuby.
Po úvodním gambitu s přesunem spoluúčasti pacienta do bezedného státního rozpočtu nejsme svědky žádné horečné činnosti. Nějaké to tiché přeobsazení orgánů pojišťoven, nesrozumitelný převrat v SÚKL a okopávání kotníků mezi VZP a protonem, které se bude v příštích stoletích řešit po evropských metropolích jako nastavovaná kaše podle mustru Diag Human. Kalamita s ústavními pohotovostními službami nějak vyšumí, netřeba se vzrušovat. Utrpí jen celkem bezvýznamné prvky: pacienti, lékaři a právní stát. V lepším případě jeden z nich, při troše nešikovnosti všechny. Vzhledem k našemu sklonu nacházet nejhorší možná řešení je výsledek nasnadě.
Příklad? V celé zemi se zastavily pitvy, které nejsou ze zákona přímo povinné. Nemocnice platí personál a režii pracovišť, ale nemají k tomu příjmy. Celý obor je na dně. Jedině že by patologové vypomáhali v ústavních pohotovostních službách. Na stolech by se dalo operovat, vercajk také nechybí. Pravda, bylo by to trochu drsné až morbidní, ale je třeba se otužovat. Bude hůř. A co dělá ministerstvo, aby napravilo snadno řešitelný nesmysl? Pracuje na tom, jak říkalo? Ne, neděje se nic a na celou věc padá prach. Nač ten spěch?, jak říkal mezi výbuchy šrapnelů onen flegmatický plukovník ve filmu „Kam se poděla sedmá rota?“. Kdo očekává, že na Palackého vyřeší daleko zapeklitější problémy, bude patrně zklamán.
Předsmrtný klid
Co dále se vlastně za poslední měsíce zásadního stalo? Horkou jehlou šité fráze o zprůhlednění zdravotnictví. Pouhé verbální cvičení. Nějaké odbory zase spadly z višně a vydaly táhlý skřek na téma zvyšování platů. Z čeho? Pokleslý folklorní žánr. Hlavní téma lékařské komory: Žádná změna struktury a zavedených pořádků, vše řešit přiléváním státních peněz až do úplné etatizace systému. V tom souzní s významnou částí politické reprezentace.
Schválena kompenzace poplatků v nemocnici, nikoli ovšem systémově, ale jenom – jak říkají rádi politici – pro tuto chvíli. Všechno je jen pro tuto chvíli. Výsledek je nulový. Zákon o zdravotnických prostředcích stažen. Je prý úplně špatný. Není snad lepší si přát, aby se už radši nic nezkoušelo a nic nepodnikalo, protože by mohlo být ještě hůř?
Podstatného se neděje nic. Vlastně není co komentovat kromě absence událostí samé. Předsmrtný klid? Nebo posmrtný? Anebo ticho před bouří? Možná se mýlím a v tichých kancelářích na dlouhých chodbách se tajně připravuje komplexní a rozumná reforma. Jednotlivé kanceláře spolu dokonce komunikují, což by bylo v mém již docela dlouhém životě poprvé. Ty chodby byly totiž vždy příliš dlouhé. A schopnosti řešení klesají nelineárně, se čtvercem jejich délky.
Pak třeba přijde překvapení. Před odbornou i laickou veřejnost předstoupí charismatický ministr a všichni mu budou viset na rtech. Úžasné! Jak to, že jsme na to dosud nepřišli! Rozený lídr. Vzbudí nezbytnou důvěru a kdekdo se bude angažovat. Každý se zamyslí a začne od sebe. Znovu a jinak. Všichni budeme dělat racionální medicínu a ušetříme miliardy. Tak to jsem si maličko zafantazíroval a nyní hups z obláčku na zem, abych neupadl v podezření z presenilní demence. Což bych opravdu nerad. Mám ještě čas. Aspoň doufám.
Zdravotněpolitický darwinismus
Co tedy bude se zdravotnictvím dále? Pomalu se bude valit po spádu, v logice svého patogenetického předurčení, a my zde dál pečlivě povedeme jeho chorobopis. Nečekejme mnoho. Proti jakékoli změně je silný odpor. Všem stejně za tytéž výkony? Nemožné. Platbu je třeba přizpůsobit nákladům, nikoli naopak. DRG je nutno individualizovat dle potřeby a dokonale tak vyprázdnit vlastní smysl tohoto systému. My Češi jsme na tohle kadeti. Kdo si co vykřičí, to má. Na úkor druhých, neboť součet musí zůstat nulový. Zveřejnit smlouvy na veřejné peníze? Ani nápad, protestují ambulantní specialisté a zubaři. Skončí to tak, že některé pojišťovny zveřejní některé nemocnice, a to bez kontextu, takže informační hodnota bude nulová. Nebo záporná, protože zavádějící. O narovnání Seznamu výkonů čili ceníku se hovoří od jeho vzniku. Je to priorita. Už 21 let. Nepamatuji ministra, který by o něm nemluvil. Leč slova nepřetavila se v čin a byla odvanuta větrem. Odpočívej v pokoji. Realita lukrativních výkonů, pacientů a celých oborů na straně jedné a živoření jiných na straně druhé se nezmění. Nebo se ještě prohloubí.
Senioři se budou stále více dostávat na okraj péče. Nebo za okraj. Bez ohledu na potřebu a demografický strom. Nejde o péči centrovou, technickou, medializovatelnou, tedy ani politicky zajímavou. Nulová vyjednávací pozice. Zdravotněpolitický darwinismus funguje. Stejně na tom budou i jiní handicapovaní. Reforma psychiatrické péče vyšuměla. Psychiatrie vzbudí pozornost, jen když některý pacient přeleze plot a média nemají zajímavější zprávu, neboť žádné duchaprázdné celebritě zrovna nevypadlo ňadro z výstřihu či nešla na mejdan naostro. Nebo snad čekáme pokrok v kvalitě? Z jaké motivace, když chybí elementární sebereflexe? Vždyť přece máme evropsky špičkovou péči. Ano, ale jen někdy a někde. Lhát si do kapsy s hlavou v písku nás neposouvá nikam.
Tichá dohoda
Praxe si musí vynutit větší roli pacienta. Totiž jeho finanční spoluúčast. Samozřejmě off-record, když se to legálně nesmí. Nemáli se poskytování péče zastavit, bude to při nastavených mantinelech jediná možnost. Budeme dělat, jako že je to zadarmo. Lid si to ústy svých volených zástupců žádá, lid to tak bude mít. Z tohoto pohledu je to naprosto férové. Můžeme se modlit, aby se to nestalo, ale zbožné přání nepomůže. Bez peněz pacienta ani nenakrmíme. Natož něco dalšího.
Drobný příklad principu, který mám na mysli: Jestliže například zubní laboratoře dostanou za některé své produkty zlomek nákladové ceny, pak prostě nebudou. Tečka. To známe z dob socialismu. Lidem pak může být jedno, jak je nedostupný výrobek úžasně levný. Buď ho nějak seženou bokem, nebo budou odsouzeni k mixované dietě. V nedostatkových ekonomikách byly volné ceny vždy daleko vyšší než ceny zboží na příděl. Pokud ovšem nějaký byl. To může mutatis mutandis začít platit i pro jiné úseky zdravotní péče. Takže černý trh. Jako pokaždé, když nějaký blázen zruší ten normální v domnění, že je chytřejší a všechno pevně drží v ruce. Nebo špatně pochopil sociální citlivost, uplatňuje ji nesprávným způsobem na nesprávném místě a navíc smrdí korunou.
Občas z demonstrativních důvodů nějakého smolaře bez jištění patřičnými sociálními vazbami chytnou a namočí mu v tom čumák, aby stát ukázal, že bojuje proti negativním jevům ve zdravotnictví. Neklesejte na mysli, občané, máme to pod kontrolou. Zaříkáváme duchy, které jsme sami vyvolali. Geniální. Pak se zase zavře voda. Princip jménem Tichá dohoda. (Elia Kazan)
Svobodná vůle k blbosti
Nemohu zde pietně nevzpomenout, jak jsem se kdysi zúčastnil otevření jistého zdravotnického zařízení. Slavnostní řeč držel významný profesor nejmenovaného oboru, za socialismu veřejně známý svým nestydatým soukromým ceníkem, který uměli zpaměti i vrabci na střeše. Pan Nedoktnutelný. Téma přednášky? Ano, hádáte správně. Byla to lékařská etika. Jedno oko nezůstalo suché. Dvojí morálka, pokrytectví, to Pepíčku smíš říkat jen doma, protektorát, normalizace. Bože, kolikrát jsme tohle použili proti svým utlačovatelům jako zbraň bezmocných. Tak teď ji namíříme proti sobě. Pif paf.
Komu se to zdá jako depresivní čtení, je na omylu. Unikla mu pointa. Skvostné je, že všechny tyhle hovadiny můžeme páchat z vlastní vůle. Blbost, k níž jsme se po opakovaném uvážení rozhodli, může roztáhnout křídla a letět s větrem o závod. I my jsme volní jako ptáci, páni svého osudu. Blbost nám není nikým nařízena. Žádný import. Je naše. Autentická. Denně ji kultivujeme. Ohromné je, že to také můžeme kdykoli změnit. Pokud na to máme. Pokud nikoli, říká se výsledku dějinná spravedlnost. Což je taky v pořádku. Můžete tedy zůstat v každém případě v pohodě. S jistou výhradou. Nesmíte se v příštích letech ocitnout v roli pacienta.
O autorovi| MUDr. Milan Novák neurolog@centrum.cz
Profesor Keller kdysi dle svých slov vstoupil do KSČ proto, aby se postaral o své osobní zájmy, což hodnotí jako pravicové chování. To vše se vejde do jediné studované hlavy. České zmatení mysli v kostce.