Rozhovor se zdravotní sestrou Věrou Suchou, držitelkou ocenění v soutěži Sestra roku 2011.
Na úterním galavečeru jste získala ocenění Sestra v nemocniční a ambulantní péči a také titul Sestra mého srdce. Jaký byl ten prvotní pocit?
Pocit to je úžasný. Je to motivující k další práci i v tom, že vidíte, že vaše práce má smysl. Vůbec samotná práce s pacienty má smysl. I toto ocenění mě žene zase dopředu.
V této kategorii vybírala odborná porota. Jak to probíhalo?
Předsedkyní poroty byla Dagmar Jurásková, bývalá ministryně zdravotnictví a ředitelka Všeobecné fakultní nemocnice, v porotě dále usedla například ředitelka gerontologického centra Iva Holmerová a další zdravotničtí odborníci.
Kdo vás do soutěže nominoval?
Nominovali mě pacienti. S nominací musí kandidát kterého nominují souhlasit, nejprve jsem odmítla a po naléhání jsem tedy souhlasila. Z několika set žádostí vybírala první porota do užšího finále. S tím, že bych se dostala do finále jsem ovšem nepočítala. Když jsem zjistila, že jsem mezi třemi finalistkami, tak mě to velmi potěšilo. Už tehdy jsem si říkala, že jsem vyhrála jen tím, že jsem ve finále s dvěma dalšími úžasnými sestrami. V úterý na Žofíně byla úžasná atmosféra, vůbec tam nebyla znát nějaká rivalita, ale velmi přátelská atmosféra.
Co konkrétně, poté, co jste souhlasila s nominací, pro vás účast v soutěži představovala?
Porota se rozhodovala podle medailonku a nominačního dopisu. Medailonek byl v mé kategorii natočený s pacienty a další medailonek představoval mou práci. Přímo na pódiu jsme se představily a moderátoři položili pár dalších otázek. Když skončily všechny kategorie, tak porotci hlasovali.
Jaký byl ten bezprostřední pocit?
Byl to šok. V té kategorii Sestra mého srdce, kde probíhalo hlasování na internetu mě nominovali moji pacienti. Mám jich opravdu hodně, ale s tím, že budu první jsem nepočítala. Měla jsem tam jinou favoritku, o které jsem si myslela, že by to mohla vyhrát. V odborné části jsem si také vůbec nemyslela, že to budu já, protože obě kolegyně, které tam byly se mnou jsou úžasné. Když jsme pak jeli s manželem domů, tak se mě právě ptal na mé pocity a já jsem mu říkala, že se cítím, jako když na Žofín přijela popelka a odjíždí Sestra roku.
Tyto dva tituly nejsou jediným oceněním, které jste za poslední dobu získala. V roce 2010 jste získala titul Žena regionu 2010. Jak vnímá vaše okolí tato ocenění?
Nejsem sběratel trofejí. Pro mě je to úžasné ocenění od pacientů, kterého si velmi vážím, a bude mě to motivovat v další práci. Ale skutečně to není o tom, že bych byla sběratel trofejí. Ovšem i mezi lidmi, do kterých bych to neřekla, se objevila závist. V kruhu mých známých, ale i přátel je rozhodně vidět podpora a to, že si mě váží a vážili i před tímto oceněním. Proto tímto děkuji rodině, manželovi dětem a blízkým přátelům za podporu neboť oni jsou těmi, kteří pevně a odhodlaně stojí za mnou, mají pro mě pochopení.
Ještě bych se vrátila k vaší práci jako zdravotní sestry na neurologickém oddělení kolínské nemocnice. Jaká by podle vás měla být zdravotní sestra?
Sestra by určitě měla být lidská, samozřejmě odborně vzdělaná, ale mít především ten lidský přístup k pacientovi. Měla by si s pacientem popovídat, být k němu otevřená, mít skutečný zájem o to, jak se cítí. Neměla by k pacientům přistupovat jako k jednomu z mnoha. Některé sestry to tak necítí, prostě si odpracují svých několik hodin a jdou domů. Ten lidský přístup některým chybí. Tak by to být nemělo. Sestry nejsou moc motivované finančn, dělat se s tím určitě něco dá ale já nejsem ta která by to ovlivnila ani nejsem kompetentní se k tomuto tématu vyjadřovat. Kromě své profesní kvalifikace by měla mít sestra vlídný lidský přístup, povzbudit pacienta. To k tomu neodmyslitelně patří.
Co byste ve své práci chtěla dokázat, jaký máte v souvislosti se svou profesí cíl?
Usiluji o otevření rehabilitačního centra pro pacienty s roztroušenou sklerózou. Rehabilitační centrum pro pacienty s roztroušenou sklerózou v České republice zcela chybí jak jsem už několikrát zmiňovala, ale k realizaci nám stále chybí finanční prostředky který jsou na tento nákladný projekt potřeba. Pacient, který má čerstvě diagnostikovanou roztroušenou sklerózu, tak tápe. Neví, co je to za onemocnění, co má očekávat, není poučený, nedostává se mu správných informací. Pacient který se dostane do specializovaného RS centra tak né vždy se mu dostane adekvátní léčby z důvodu laxnosti zdravotních pojišťoven. Musí si uvědomit, že když je pacient adekvátně léčen, může dál produktivně fungovat i pracovat a přinést i příjem do státní kasy, než aby byl na důchodu a čerpal dávky. K té léčbě je současně potřebná trvalá rehabilitace, aby se odsunula možná invalidita.
Obracejí se lidé s roztroušenou sklerózou přímo na vás, s tím, že si o nemoci potřebují promluvit a nevědí zrovna, kam se obrátit? Je tu ta možnost právě i díky kutnohorské organizaci Roska?
Obracejí. Dokonce se poslední dobou obracejí i lidé z Prahy. Třeba na Žofíně mě potěšilo, že v té neformální části přišlo hodně cizích lidí, kteří si mě pamatují například z rekondice a vyjadřovali mi svou podporu nejen v soutěži, ale i ve snaze vybudovat rehabilitační centrum.
Dá se říci, že vám předešlá ocenění nebo i tato pomáhají nebo mohou pomoci k získání prostředků na rehabilitační centrum?
Je to složitější. Doufám, že budeme blíže k tomu, aby se našel investor, partner nebo tichý společník, který by si o tom chtěl pohovořit. Někdo mě již dříve kontaktoval, ale viděl v tom byznys. Očekávali od toho něco, s čím bych nikdy nesouhlasila. O problematice rehabilitačního centra i o tomto ocenění budu také hovořit v České televizi 7. března v pořadu Sama doma.
Podpořit vznik rehabilitačního centra může každý například při benefičním koncertu. Mohla byste mi říci něco bližšího?
Vloni se v květnu v rámci Světového dne roztroušené sklerózy konal 1. Ročník kutnohorského rockování. V letošním roce se 2. června uskutečnil v Kutné Hoře festival nazvaný Kutnohorské rockování. Vystoupí Petr Kolář, Buty, Vlasta Horváth, Marcela Březinová s OK Bandem a Láďa Spilka. Je to koncert jako každý jiný, jen výtěžek bude použit na výstavbu rehabilitačního centra.
Co byste vzkázala zdravotním sestrám, pacientům i široké veřejnosti v souvislosti s nemocí, ošetřovatelstvím, ale i posláním sestry?
Sestrám bych určitě vzkázala, že bych toto ocenění přála skoro všem sestrám, které svou práci dělají s láskou. Ocenění sestra roku je sice krásné, ale krásné je především to, když vidíte, že pacient odchází šťastný, nebo je mu lépe. Jsem šťastná, když vidím výsledek své práce a to, že má smysl. To je to pravé ocenění. Vzkázala bych tedy sestrám, aby se práci věnovaly s maximální snahou a vlídností. Pacientům bych vzkázala, ať se nevzdávají. Život s nemocí nekončí. Samozřejmě vás to asi nasměruje na jinou cestu, jinak přemýšlíte, máte jiné představy. Ale rozhodně tím, že jste nemocný, život končí. Jedním mým mottem je: Co mě nezabije, to mě posílí. A tak to je. Člověk musí bojovat. Jakmile se začne vzdávat, tak se choroba zhoršuje. U roztroušené sklerózy, když bude mít adekvátní léčbu, rehabilitaci, tak ta invalidita se dá odsunout o několik desítek let. S nemocí život opravdu nekončí. Veřejnosti bych chtěla poděkovat za hlasy. Chtěla bych také poděkovat za podporu vedení kolínské nemocnice, kolegům z neurologického oddělení.