Poslanec Josef Janeček je přesvědčen, že musí být vytvořena garantovaná síť zdravotnických zařízení. Ne však hlasováním neinformovaných zákonodárců.
Poslancem jste od roku 1990, nyní působíte jako místopředseda Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Jak byste zbilancoval jeho činnost v uplynulém volebním období?
V oblasti zdravotnictví se podařilo zakázat venkovní reklamu na tabákové výrobky, prosadit národní registry, uložit pojišťovnám zveřejňovat statistické údaje o jednotlivých zdravotnických zařízeních.
Pokud by pojišťovna při kontrole přišla na skutečnost, že způsob léčení by mohl pacienta poškodit či ho vážně ohrozit, bude muset oznámit tuto skutečnost pacientovi, pokud mu to nebylo sděleno zdravotnickým zařízením. Na posledním plénu byl přijat můj návrh, aby hospicová péče byla hrazena ze zdravotního pojištění. V sociální oblasti se podařilo prosadit myšlenku utajených porodů i urychlení adopcí a podstatným způsobem zlepšit postavení poručníků a pěstounů.
Máte pocit nějakého dluhu v konkrétní oblasti?
V oblasti zdravotnictví ze nedaří změnit pohled na zdravotnictví. Stále se jako hlavní problém diskutuje uspokojování finančních požadavků zájmových skupin. Nehovoří se o tom, že hlavním cílem by mělo být zlepšování zdravotního stavu obyvatel. Přitom vím, že fungování zdravotnického systému ovlivňuje zdravotní stav populace pouze z nějakých 15 procent. O těch zbývajících 85 se nebavíme, protože tam není k dispozici oněch 200 miliard korun. Proto prosazuji například omezení spotřeby tabáku. Je to zadarmo a šetří to desítky miliard korun ročně.
To podstatné v oblasti zdravotnického systému zůstává stále stejné a je to součástí našeho volebního programu již několik volebních období. K danému objemu finančních prostředků přiřadit odpovídající strukturu a množství zdravotnických služeb. To znamená vytvořit parametry našeho zdravotnictví. Tedy vytvořit síť na základě objektivních parametrů, například výběrových řízení. Zavést akreditace, zavést standardy u ekonomicky nejvýznamnějších diagnóz.
To jsou věci, o kterých se hovoří řadu let a KDU-ČSL měla příležitost návrhy zákonů, které by toto upravovaly, předložit. Proč se tak nestalo?
S těmito myšlenkami jsme přišli ještě v dobách vlády s ODS, protože jsme byli přesvědčení, že zdravotnictví řízené trhem nelze ufinancovat. Prostě proto, že každá postel si v tržních podmínkách svého pacienta najde.
Z myšlenky sítě zdravotnických zařízení, akreditací a doporučených léčebných postupů se mi podařilo v době ministra Stráského prosadit do zákona pouze myšlenku výběrových řízení. A to ještě s tím, že výsledek byl pro pojišťovny nezávazný. Ale přesto se domnívám, že to byl významný krok správným směrem, který bohužel nepokračoval.
Já osobně jsem si tím vysloužil, v té době pejorativní, přezdívku síťotvůrce. Když jsme nebyli úspěšní v dohodách, předložili jsme vlastní zákonodárnou iniciativu, zákon o síti zdravotnických zařízení. Byl to návrh, který vytvářel síť zdravotnických zařízení na základě výběrového řízení a zaváděl pojem akreditace. Zabýval se i odpovědností jednotlivce za vlastní zdraví. Tento návrh bohužel nemohl být projednán. Byl to jediný poslanecký návrh, u kterého ODS využila práva veta, jež bylo zakomponováno v koaliční smlouvě, takže jsem byl nucen na základě této dohody vzít návrh zpět.
Pokud se opět dostanete do parlamentu, vypracujete třeba s dalšími poslanci příslušné návrhy? Jak by mohly vypadat, na co bude třeba dát důraz?
Osobně jsem přesvědčen, že zdravotnictví musí být regulováno. Není možné, aby se pokračovalo cestou chaosu. Síť nelze tvořit tím způsobem, že jednotliví poslanci navrhují jednotlivá zdravotnická zařízení do přílohy zákona bez toho, že by kdokoli měl dostatek informací o tom, zda vůbec s takovým postupem vysloví souhlas majitel či zřizovatel, a nikdo nepředloží žádný odborný posudek.
Proč jste nepodpořil návrh poslance Krákory na vydání zákona o veřejných ústavních zdravotnických zařízeních?
Kromě řady zjevně protiústavních prvků je i sama procedura procedurou nekompetentní. Osobně jsem přesvědčen, že základní normy pro zdravotnictví má předkládat vláda. Proto jsem odmítl spolupodepsat zákon o neziskových nemocnicích, přestože to byla KDU-ČSL, která právě myšlenku neziskové právnické osoby měla ve volebním programu a prosadila ji do vládního prohlášení. Neziskovky mají být výhodou pro toho, kdo garantuje něco, co by jinak musel činit stát. Nemá to být pomsta neposlušným hejtmanům, ale odměna za garanci služby.
Zákon uchopil dvě myšlenky, které KDU-ČSL prosazuje roky. Je to myšlenka regulované sítě zdravotnických zařízení a myšlenka neziskových právnických osob ve zdravotnictví. Podle představ KDU-ČSL je třeba síť nemocnic tvořit nikoli nemocnicemi neziskovými, ale těmi nejlepšími. V našem vidění světa není pro pacienta podstatné, v čí nemocnici se léčí nebo jakou právní formu nemocnice má. Zásadním kriteriem je kvalita služby, kterou pacientovi poskytne.
Vlády Vladimíra Špidly i Stanislava Grosse, ve kterých byla i KDU-ČSL, měly v programovém prohlášení přípravu zákona, který by upravoval fungování nemocnic na veřejnoprávním základě. Čím si vysvětlujete, že takový vládní návrh nevznikl?
Příběh neziskové právnické osoby ve zdravotnictví je jedním z dokladů, jak lze dobré myšlenky nekompetentním postupem diskreditovat. KDU-ČSL dostala tuto myšlenku do vládního prohlášení. Není naší chybou, že vláda tento svůj závazek neplnila. Osobně jsem odmítal jít v příkladě neziskových právnických osob cestou poslanecké iniciativy, protože jsem si byl vědom toho, že se jedná o materii složitou, která musí projít standardním připomínkovým řízením. Jako zpravodaj k této normě jsem na komplikace mnohokrát upozorňoval. Jak už to v politice bývá, naši partneři zjevně nespěchali s plněním té části vládního prohlášení, kterou do něj vnesla menší koaliční strana. Obrat nastal v okamžiku, kdy některé kraje začaly převádět nemocnice na akciovky. Bohužel v tomto případě byla správná myšlenka použita nikoli jako systémový nástroj, ale jako nástroj politický. Proto také byla zvolena cesta poslanecké iniciativy, protože řada „nápadů“ které jsou v návrhu použity, by při standardním projednávání neměly šanci projít. Výsledkem není neziskovka jako odměna, ale jako trest. Ministr rozhoduje prakticky o všem a zřizovatel má jedinou povinnost platit dluhy.
Objektivní hodnocení kvality je pro vás naprosto zásadním ukazatelem, který by pojišťovny měly brát v potaz, a informace o kvalitě by měly být dostupné v co nejširší míře pacientům. Jak nastavit měřítka, podle čeho posuzovat kvalitu, jak upravit poskytování těchto informací a co by měly zahrnovat?
Na problém kvality upozorňuji mnoho let. Když se mi podařila prosadit ona výběrová řízení, jedním z výsledků bylo zjištění, že existují velmi zásadní rozdíly v úrovni poskytované zdravotní péče. Hodnocení a porovnávání úrovně jednotlivých zařízení je expertní činností. Proto je třeba porovnávat zařízení, která poskytují danou péči ve stejném oboru a obdobné struktuře pacientů. Výsledky je samozřejmě nezbytné, poté co prošly oponenturou, zveřejňovat. Ostatně většina ředitelů si stěžuje, že nemá žádné objektivní údaje o ostatních nemocnicích, aby mohli úroveň své nemocnice skutečně zhodnotit. Přitom víme, že existují rozdíly v počtu komplikací, délce hospitalizací, v nákladech na stejnou diagnózu u srovnatelných skupin pacientů atd.
Jste pro zapojení pacientů do kontrolních mechanismů. Věříte, že pacienti budou schopni posoudit odbornou zdravotnickou či medicínskou problematiku?
Věc je třeba rozdělit. Nevěřím, že by laik byl schopen objektivně posoudit kvalitu poskytnutého složitějšího zdravotnického ošetření. Pacient je však schopen posoudit jiné otázky, které jsou v jeho kompetenci a pro úspěch léčení jsou také velmi podstatné. Tedy jak často a jakým způsobem s ním zdravotníci komunikují, zda mu bylo vše vysvětleno pro něj pochopitelným způsobem. Jak se k němu zdravotníci chovají, například zda má zajištěn dostatek tekutin atd.
Pacient není léčen jen tělesně, důležitý je také přístup zdravotníků k němu. Zlepšuje se podle vás i tento aspekt?
Zdravotnictví je samozřejmě neuvěřitelné prostředí, které se nedá s žádnou jinou aktivitou srovnat. Jen ve zdravotnictví je možné, aby lidé vydávali velké částky za takzvané léky, které neobsahují ani jedinou molekulu účinné látky. Je to právě proto, že pacient není porouchaný stroj, ale bytost, pro kterou může být forma stejně důležitá jako technické provedení zákroku.
Zatímco politici hovoří o bezplatném zdravotnictví, řada chronických nebo polymorbidních pacientů za něj platí vysoké částky prostřednictvím doplatků na léky. Jakým způsobem byste toto změnil?
Bohužel se setkávám s řadou pacientů, kteří si stěžují na obrovský nárůst doplatků. Jsou to většinou chroničtí pacienti, často důchodci, pro které je nová skutečnost sociálně neúnosná. Proto prosazujeme pevné ceny léků a jejich doplatků, které by se měnily jednou ročně. Doplatky by ale měly sociální limit… To by znamenalo významné zlepšení situace proti současnému stavu.
Podporujete spoluúčast pacienta. V jakém rozsahu by pro vás byla přijatelná, tak aby splnila svůj účel?
V našem pojetí má účast fungovat a neškodit. Nechápeme tedy spoluúčast jako nový zdroj financí pro naše zdravotnictví, ale jako motivaci k omezení plýtvání. V zemi, kde vyhazujeme stovky tun léků, bychom měli nějaké úspory najít. Jedná se o příspěvek na služby, které přímo s nemocí nesouvisí. Například poplatek za stravu. Ale je možné uvažovat i o administrativních poplatcích – za recept, návštěvu u lékaře apod.
KDU-ČSL počítá s připojištěním na nadstandardní péči. Co si představujete, že by mohlo být definováno jako nadstandard ze samotné zdravotní péče?
Základním předpokladem je definování standardů u ekonomicky nejvýznamnějších diagnóz. Již tím bychom zamezili některým podivnostem. Zavedením standardů bychom jistě ušetřili, takže by mohly být vyšší než úroveň, na jaké je poskytovaná péče v některých zdravotnických zařízeních v současnosti. Je třeba provést kategorizaci zdravotnických prostředků . Říci, které služby a vybavení jsou standardní a které nadstandardní.
Dalo by se podle vás ve zdravotnickém systému ušetřit přesunutím některých nákladů více směrem k prevenci a podpoře zdravého životního stylu?
Jsme pravděpodobně jediná politická strana, která má přímo v programu uvedeno, že jejím cílem je zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva. Tedy nechápe jako hlavní úkol zdravotnického systému uspokojování ekonomických požadavků lobbyistických skupin. Proto jsem například velmi angažován v omezení spotřeby tabáku, protože na léčení naprosto zbytečně vzniklých nemocí vydáváme desítky miliard. Bohužel je známo, že peníze jsou většinou silnějším argumentem než vědecká fakta, takže naše legislativa skutečně není vzorem v této oblasti. To, že nemáme ratifikovanou ani Rámcovou úmluvu o kontrole tabáku, je pro nás dehonestující.
Problematika tabáku je takovým křišťálovým obrazem toho, jak obtížným řemeslem je politika. Na straně jedné máte tisíce vědeckých prací. Ví se, že v důsledku naprosto zbytečně vzniklých nemocí u nás každý den zemře 50 lidí, že pasivních kuřáků zemře víc než lidí při autonehodách. Nikdo to ani nezpochybňuje, ale při hlasování návrh na omezení škod podporu nedostane. Nejsmutnější je, že proti hlasují i někteří lékaři. Když se jich zeptáte, jak je to možné, zoufale hledají nějakou výmluvu nebo řeknou něco o tom, že mají jakési doporučení.
Jak by podle Vás v ideálním případě tato norma vypadala, které body jsou podle vás stěžejní? Kolik času ještě ČR dáváte, než bude přijata?
Kouření je nemoc vznikající v dětském věku. Proto je třeba udělat vše pro to, aby nevznikala. Zakázat veškerou reklamu. Postihovat ty, kteří prodávají cigarety a alkohol osobám mladším 18 let. Zvednout ceny, aby se tyto výrobky staly pro děti ekonomicky méně dostupné. Zakázat kouření na pracovištích. Vést kampaň proti kouření s tím, že je neslušné kouřit tam, kde to musí dýchat i někdo jiný. Zdůraznit škody na zdraví, a to včetně poškození sexuálních a reprodukčních schopností.
Byl jste členem sněmovní vyšetřovací komise k prošetření hospodaření VZP. Jaké pocity a závěry si z práce této komise odnášíte?
Z práce komise mám velmi dobrý pocit. Komise velmi objektivně dokladovala, že viníků je celá řada, vyloučila tvrzení, že příčinou dluhu je jeden největší viník, a to VZP. Vlastně ukázala, že v celém systému se hraje o peníze až na prvním, druhém a třetím místě. Že mnoho věcí, které se tak dobře poslouchají, je ve skutečnosti trochu jinak.
Zaujal vás model zdravotnictví v některé cizí zemi, kterým bychom se mohli inspirovat?
Všechny země mají nějaké problémy se systémem zdravotnictví. Otázkou samozřejmě je, co je tím hlavním kritériem při hodnocení kvality zdravotnictví. Před několika lety udělala takové hodnocení WHO. Na první místě neskončily Spojené státy, které dávají na zdravotnictví neuvěřitelné prostředky, ale v tomto mnohem komplexnějším hodnocení vyhrála Francie. Zdravotnictví je i o vnímání.
Jste místopředsedou Komise pro zdravotnictví Středočeského kraje. Měla by se podle vás péče více přesouvat ze středočeských do pražských fakultních nemocnic? Jak byste porovnal krajskou a parlamentní zdravotní politiku jakožto aktér v obou sférách?
Ve středočeských nemocnicích se musí poskytovat veškerá péče, kterou jsou tyto nemocnice schopny po odborné stránce naprosto bezpečně zvládat. Umělý přesun do Prahy by znamenal, že v pacientovi nevidíme partnera či zákazníka, ale zboží.
Jednáte o jednotlivých nemocnicích. Zabýváte se konkrétní dostupností či strukturou péče, vidíte do ekonomických potíží a vidíte i konkrétní dopady kroků učiněných vládou, ministerstvem či pojišťovnami.
MUDr. Josef Janeček
* 12. prosince 1952 v Litomyšli
Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci absolvoval v roce 1977, poté se specializoval na studium angličtiny a medicíny tropů a subtropů v rámci přípravy lékařů na pomoc rozvojovým zemím (z této akce byl z kádrových důvodů odvolán). V letech 1979–1990 působil jako stomatolog v OÚNZ Mladá Boleslav, atestace z oboru složil v letech 1981 a 1989. V roce 1990 vstoupil do politiky a stal se poslancem České národní rady, později Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za KDU-ČSL, nyní je mimo jiné místopředsedou sněmovního Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Dále působí jako místopředseda zdravotnické komise Středočeského kraje, předseda odborné zdravotnické komise KDU-ČSL, člen dozorčí rady FN Motol a člen správní rady Olivovy nadace. Je ženatý, má čtyři vlastní děti a dvě děti v pěstounské péči.
Martin Čermák, Adéla Daňhová, www.Zdravi.Euro.cz